Zpěv pro ni není jen povolání, ale celoživotní vášeň a součást identity. Sama přiznává, že si zatím neumí představit den, kdy by koncertování úplně opustila. Zároveň však realisticky dodává, že poslední slovo bude mít tělo a hlas – a ty jednou mohou říct stop.
Škola, která rozhodla
Při ohlédnutí zpět Vondráčková často zdůrazňuje, jak mimořádné štěstí měla na lidi, kteří ji v kariéře obklopovali. Podle ní je pro mladého interpreta klíčové dostat se do prostředí, které ho formuje a posouvá.
Za jeden z pilířů svého úspěchu považuje angažmá v Divadlo Rokoko, kde získala pevné základy a možnost spolupracovat s tehdejší špičkou mezi choreografy, skladateli, textaři i režiséry. Právě tato „škola“ jí podle vlastních slov dala disciplínu i profesionální návyky, ze kterých těží dodnes.
Hranice, přes kterou by nešla
Ačkoliv je plná energie, v jedné věci má Helena Vondráčková naprosto jasno. Existuje hranice, přes kterou by jít nechtěla. Pokud by se někdy stalo, že by zpívala před poloprázdným sálem, brala by to jako jasný signál.
„Helenko, je čas, půjdeš do důchodu,“ přiznala upřímně na Rádiu Melody.
Nešlo by prý o hořké loučení, ale o vědomé a důstojné rozhodnutí odejít se ctí a zachovat si respekt publika i sebe sama.
Mladé publikum jako potvrzení
O to víc si zpěvačka váží skutečnosti, že na její koncerty dnes nechodí jen pamětníci jejích začátků, ale i mladší generace. Zájem mladého publika je pro ni důkazem, že její písně mají co říct i dnes – a že její místo na pódiu je zatím stále pevné.
Dokud se sály plní a potlesk neutichá, Helena Vondráčková zůstává. Důchod? Ten přijde až tehdy, kdy to řekne publikum – a ona sama sobě.
