Leoš se vrátil ke vzpomínkám na poslední návštěvu v nemocnici – rozhovor, který byl podle jeho slov hlubší, než kdy tušil.
Patrik měl jasno: žádná šeď, žádná rutina, žádný smutek bez světla
V nemocničním pokoji Hezucký překvapil svou typickou nadsázkou i odvahou mluvit o věcech, o nichž se většina lidí bojí mluvit nahlas.
Řekl, jak by si představoval svůj vlastní pohřeb.
A nebyl by to Patrik, kdyby jeho představa nepřipomínala scénář k velkolepé show.
Obří vlak, jeho podobizna na čele soupravy, ohňostroj burácející nad kolejemi – to všechno měl být podle něj symbolický odchod člověka, který miloval humor i velká gesta.
„TGV sem nedovezu, kámo…“ přiznal Mareš
Když Patrik mluvil o superrychlém francouzském vlaku, musel se Mareš pousmát.
„Říkal jsem mu, že TGV do Prahy fakt nedotáhnu.“
Hezucký se prý smál a navrhl kompromis: „Tak Pendolino.“
A právě zde se rodí symbol, který Leoš později přenesl do skutečnosti – jinak, ale o to emotivněji.
Pendolino v lidské podobě: Libor Bouček
Ve vysílání Mareš popsal, jak hledal něco, co by metaforicky splnilo Patrikovu představu o „vlaku, který má sílu, rychlost a respekt“.
A pak padlo jméno, které dává smysl: Libor Bouček.
Jeho hlas provázel stovky důležitých událostí, jeho přítomnost má váhu a jeho profesionalita sílu.
Leoš proto oznámil, že právě Bouček dostal roli „lidského Pendolina“ – člověka, který bude symbolicky doprovázet Patrika na poslední cestě.
Bouček do studia přišel se slzami v očích
Když se objevil v rádiu, sotva skrýval dojetí. Věděl, že úkol, který dostal, je jedním z nejtěžších, jaké kdy přijal.
Patrika popsal jako „postavu z literatury, která měla v sobě moudrost, humor a opravdovost“.
Jeho slova vyvolala ticho, které v rádiu nebývá.
Bylo jasné, že i pro něj je tato chvíle osobní.
Dnes v 14:30 poslední rozloučení
Strašnické krematorium se v 14:30 stane místem, kde se s legendou Ranní show rozloučí rodina i nejbližší.
Pro širokou veřejnost jsou připravené velkoplošné obrazovky, aby všichni, kdo měli Patrika rádi, mohli vzdát hold člověku, který víc než dvacet let rozdával smích celé republice.
Poslední přání Patrika Hezuckého se sice nedalo splnit doslova, ale díky Marešově snaze a Boučkově účasti získalo přesně takovou podobu, jakou měl rád – velkorysou, silnou, nezaměnitelnou.
