Hanin život byl dlouhá léta cestou kompromisů a bolestivých ústupků. Vyrůstala na malé vesnici, snila o velkém městě, lepším životě, o princi, který ji zachrání ze skromných poměrů. Po škole pracovala, šetřila, pomáhala tetě po rozvodu, podporovala matku. Toužila po lásce, která by jí všechno to odříkání vyvážila.
A pak přišel Petr. Starší, sebevědomý, dobře zajištěný muž, který chodil do restaurace, kde Hana pracovala. Dlouho si jí nevšímal, ale když konečně promluvil, bylo rozhodnuto. Zamilovala se na první pohled. Byl jiný než chlapci z její vesnice — světaznalý, elegantní, bohatý. Přes jeho minulost a pověst donchuána věřila, že právě ona bude ta, kvůli které se změní.
Svatba byla honosná, jakou si Hana ve snech představovala. Jeho rodiče ji přijali s vynucenou vřelostí, ale nepochybovala – bude to fungovat. Rok po svatbě ještě žila v iluzi štěstí.
Jenže pak přišlo to, co všechno změnilo. Dítě ne a ne přijít. Tchyně ji poslala na vyšetření, lékaři jí oznámili krutou zprávu: vlastní dítě nikdy mít nebude. Hana se cítila zlomená, ale Petr tehdy slíbil: „Nevadí, zvládneme to. Hlavně spolu.“
Ale společné „spolu“ se začalo vytrácet. Petr se stále častěji zdržoval mimo domov, přespával u rodičů, služební cesty se protahovaly. Mezi nimi se vkrádalo chladné prázdno. Manželství se měnilo v povinnost.
V té době jí osud podstrčil malého Honzíka. Její nejlepší přítelkyně Lenka, která ji kdysi požádala o kmotrovství svého syna, zahynula s manželem při autonehodě. Hana vnímala Honzíka téměř jako svého. Když si ho ale vzal k sobě Leničin bratr Jakub, cítila hořkost a nespravedlnost. Jakub, který ji kdysi v mládí zamilovaně obdarovával drobnými dárky a kterého sama odmítla, se teď stal jedinou rodinou pro dítě, které milovala.
„Vezmi si mě, a budeme ho vychovávat spolu,“ nabídl jí tehdy Jakub v zoufalém pokusu spojit své city s jejím trápením.
„Zbláznil ses?!“ vyjela na něj tehdy Hana, aniž by tušila, že tahle jediná věta uzavře dveře k životu, který mohl být jiný.
A tak se vrátila k Petrovi. Ale srdce už zůstalo prázdné. Až do dnešního večera, kdy pohled na cizí vlas definitivně ukončil všechny iluze.
Bez hysterie si sbalila osobní věci, dokumenty a na stole zanechala jednoduchý vzkaz:
„Bude to lepší pro všechny.“
Zazvonila u Jakuba. Ospale jí otevřel dveře, překvapený, v očích mu problesklo staré zklamání.
„Ty zase? Co chceš?“ zeptal se tiše.
Hana zavřela oči, na vteřinu potlačila slzy a tiše odpověděla:
„Já… už jsem zůstala.“
Možná nebyla připravená dřív. Možná musela ztratit všechno, aby konečně našla odvahu. Ale teď byla konečně doma. Bez podmínek. Bez výčitek.
A Honzík? Ten v ní už dávno viděl maminku.
