Co lidé popisují v okamžicích, kdy „už to vypadalo na konec“
Smrt je pro většinu lidí děsivá hlavně proto, že si ji neumíme představit a nikdo nemůže s jistotou říct, co přesně nás čeká. Přesto existují výpovědi pacientů, kteří se ocitli na hraně života – například při náhlé srdeční zástavě, hluboké anestezii, vážném úrazu nebo ve stavu, kdy se zdálo, že běžné smyslové vnímání není možné.
Právě takovým situacím se dlouhodobě věnuje lékař a odborník na tento fenomén Bruce Greyson, který zážitky blízké smrti zkoumá téměř 50 let. Podle něj se v běžném životě lidé často cítí, jako by se jejich mysl „zrychlovala“, zatímco v momentech umírání či při zážitcích blízkých smrti se naopak objevuje dojem zpomalení a zvláštního klidu.
„Paranormální dojmy“, opuštění těla i setkání se zesnulými
Greyson popisuje, že výpovědi se liší člověk od člověka, některé motivy se však opakují. Lidé mluví o mimotělních prožitcích, pocitu, že se vznášejí nad vlastním tělem, nebo o tom, že vnímají přítomnost někoho dalšího.
„Při nedostatku lepšího výrazu bych řekl, že mají paranormální dojmy. Mají pocit, že opouštějí své tělo a mohou se setkat s jinými entitami, o nichž se domnívají, že jsou to jejich zesnulí blízcí, nebo někdy božské bytosti. Mohou také přehodnotit celý svůj život a poté se buď rozhodnou vrátit do života, nebo jsou posláni zpět proti své vůli,“ uvedl k jevům, které zkoumal.
Podle odborníků se v řadě případů objevuje také společný prvek: pacienti často tvrdí, že necítili bolest a naopak zažívali pocit jistoty či bezpečí. Právě kontrast mezi vážným zdravotním stavem a subjektivně klidným prožitkem bývá pro okolí překvapivý.
Co na to věda a proč je to tak složité
Zážitky blízké smrti patří k tématům, která vyvolávají silné emoce i spory. Na jedné straně stojí osobní svědectví, na druhé snaha vysvětlit je pomocí fyziologie, psychologie a fungování mozku v extrémní zátěži. Jisté je, že jde o fenomén popisovaný napříč kulturami, přičemž konkrétní interpretace se mohou lišit podle víry, zkušeností i prostředí.
Greyson: Smrtí podle mě život nekončí
Greyson v průběhu let dospěl k názoru, že smrt nemusí být definitivní tečkou. Zároveň připouští, že přesné vysvětlení nemá.
„Něco se určitě děje,“ říká a dodává, že už nevěří, že smrtí život končí. Jeho vyjádření ale neznamená, že by měl jednoznačný „důkaz“ o posmrtném životě – spíše upozorňuje na opakující se vzorce ve výpovědích lidí, kteří se ocitli v kritickém stavu a následně se z něj vrátili.
Případ z pohotovosti: pacient si pamatoval detail, který „neměl jak vidět“
Silný dojem na něj udělala i zkušenost z doby, kdy byl stážistou. Tehdy ho zavolali k pacientovi, který se předávkoval. Na pohotovosti byl pacient v bezvědomí, takže s ním lékař nemohl mluvit.
Místo toho Greyson hovořil se spolubydlícím pacienta – a během toho se mu stala drobná, ale zapamatovatelná nehoda: omylem si rozlil špagetovou omáčku na kravatu. Rychle si zapnul plášť, aby skvrnu zakryl, a dál to neřešil.
Jenže když se pacient další den probral, podle lékaře si vybavil nejen rozhovor, ale i detail se skvrnami na kravatě. Pro Greysona to byl jeden z momentů, které ho přiměly brát podobná svědectví vážněji – právě proto, že pacient měl být v době události mimo vědomí.
Co si z toho odnést: jistota neexistuje, ale výpovědi se opakují
Výpovědi lidí po zážitcích blízkých smrti se nedají jednoduše vměstnat do jedné univerzální pravdy. Přesto se v nich často objevují podobné prvky: klid, nepřítomnost bolesti, pocit oddělení od těla, setkání se „známou“ přítomností a bilancování života. Greysonův dlouhodobý výzkum ukazuje, že pro mnoho lidí jsou tyto prožitky natolik silné, že zásadně změní jejich pohled na život i na smrt.
Pokud někdo čeká jednoduchou odpověď na otázku, co se stane po smrti, ten ji nejspíš nedostane. Ale i skeptici připouštějí, že zkušenosti lidí v extrémních stavech stojí za pozornost – ať už je jejich vysvětlení jakékoli.
