Jenže když jsem dorazila k mámě, ZTUHLA jsem.
U vchodových dveří stály boty mého manžela.
A z ložnice se ozývaly ZVLÁŠTNÍ ZVUKY.
Srdce mi bušilo jako o závod. Slyšela jsem smích. Maminčin. A něco, co připomínalo nárazy o podlahu. Se zatajeným dechem jsem se rozběhla k ložnici, připravená na nejhorší.
Otevřela jsem dveře a… zůstala stát jako přimražená.
Dan klečel na podlaze, v ruce šroubovák, kolem něj otevřená bedna s nářadím. Máma seděla na posteli, smála se tak, až jí tekly slzy.
„Co tady děláš?!“ vykoktala jsem.
Dan se otočil, stejně překvapený. „Ahoj! Ty jsi doma? Jen jsem tu opravoval postel.“
Máma mezi smíchem dodala: „Říkala jsem mu, že mi už týden vrže rám. Nabídl se, že to dá do pořádku. Měla jsem ti to asi říct.“
Stála jsem tam s uvolněným dechem a rozčileným srdcem. „Takže… ty jsi nebyl v práci?“
„Chtěl jsem ti udělat radost. Věděl jsem, že tě štve, že máma pořád mluví o tom, jak ji bolí záda kvůli posteli. Chtěl jsem ji překvapit, udělat něco navíc. Ale měl jsem ti to říct, to uznávám.“
„A postel už nevrže,“ usmála se máma. „Takže podle mě si zasloužíš i zákusek!“
Nakonec jsme se tomu všichni zasmáli. A já si uvědomila, jak moc jsem nechala prostor domněnkám a obavám, místo abych Danovi důvěřovala. Večer jsme si dali večeři doma, v klidu, spolu. A konečně si zase popovídali.
Protože někdy nám největší strachy připomenou, o co vlastně nechceme přijít.
