Jakmile pár vyšel ven, Tina se náhle zhroutila k zemi. Brian popsal pro server AZfamily.com, že jeho žena během několika vteřin zmodrala do temně fialového odstínu a přestala dýchat. Okamžitě k ní klekl a začal provádět kardiopulmonální resuscitaci, zatímco někdo další přivolal záchrannou službu.
Podle výpovědi rodiny se Tinu podařilo na chvíli oživit, ale její srdce znovu selhalo. Brian tak musel pokračovat v resuscitaci až do příjezdu zdravotníků z Phoenixu. Ti převzali oživovací pokusy a v sanitce i po příjezdu do nemocnice pokračoval dramatický boj. Tinu museli celkem šestkrát defibrilovat, přičemž její srdce stálo dohromady zhruba 27 minut.
27 minut klinické smrti a mrazivý návrat
Po celou dobu, kdy se lékaři snažili obnovit Tinin srdeční rytmus, byla podle rodiny fakticky mrtvá – bez známek spontánního oběhu. I přes tuto extrémní délku klinické smrti se ji nakonec podařilo stabilizovat a převést na jednotku intenzivní péče.
V nemocnici byla Tina zaintubovaná – měla v krku dýchací trubici, a proto nemohla mluvit. Když se ale po kritické fázi konečně probrala k vědomí, její první reakce šokovala všechny přítomné. Gesty naznačila, že chce něco, čím by mohla psát. Rodina jí podala papír a tužku a Tina, stále dezorientovaná a slabá, napsala dvě krátká slova, která je doslova přikovala k místu: *„Je to skutečné“*.
Blízcí nechápali, co přesně tím myslí. Když se jí snažili doptat, na co naráží, Tina jen <strongkývla hlavou směrem vzhůru, jako by ukazovala na nebe. Teprve později, když byla schopná alespoň částečně mluvit, popsala, co se v oněch 27 minutách podle ní odehrálo.
„Bylo to tak skutečné.“ Co Tina tvrdí, že viděla
Tina popisuje zážitek, který přesně zapadá do toho, co se v odborné literatuře označuje jako zážitek blízké smrti (NDE). Podle jejích slov nešlo o sen ani o halucinaci, ale o extrémně živý, jasný prožitek.
„Bylo to tak skutečné, barvy byly tak živé,“ popsala Tina své vize. Tvrdí, že se ocitla před temnými branami, za nimiž zářilo oslnivě žluté světlo, mnohem intenzivnější než cokoli, co kdy na Zemi viděla.
Podle jejího vyprávění před těmito branami stála postava, kterou jednoznačně identifikovala jako Ježíše Krista. Její rodina uvedla, že Tina je věřící, ale nikdy předtím nezažila nic podobného. Po návratu k vědomí byla přesvědčena, že právě toto chtěla svým roztřeseným vzkazem sdělit: nebe podle ní není metafora, ale skutečné místo.
Rodina v šoku, ale poselství je pro ně jasné
Pro Tinu i její blízké bylo krátké, téměř nečitelně načmárané sdělení *„Je to skutečné“* zpočátku záhadou. Po vysvětlení, které následovalo, však rodina přijala její slova jako potvrzení víry v posmrtný život. Událost na ně zapůsobila natolik, že se stala trvalou součástí jejich osobních příběhů.
Tinina neteř Madie Johnson byla zkušeností své tety natolik ovlivněna, že si nechala přesné znění vzkazu vytetovat na zápěstí. Tetování má pro ni sloužit jako každodenní připomínka víry v nebe a v život po smrti.
Šance na přežití? Statistika je neúprosná
Případ Tiny Hines je mimořádný i z hlediska holých čísel. Podle dostupných dat přibližně 90 procent lidí, kteří utrpí náhlou zástavu srdce mimo nemocnici, zemře. Šance, že se pacient vrátí k plnohodnotnému životu po téměř půlhodinové klinické smrti, je tedy extrémně nízká.
Rozhodující roli v Tinině přežití podle odborníků sehrála okamžitá KPR, kterou začal provádět její manžel Brian ještě před příjezdem záchranářů. Statistiky ukazují, že pokud svědek zástavy srdce zahájí resuscitaci, pravděpodobnost přežití může vzrůst zhruba z 10 procent až na 45 procent. Přesto mají ženy podle studií o 27 procent nižší šanci, že se jim někdo z přihlížejících odhodlá poskytnout laickou KPR.
V USA postihne náhlá srdeční zástava každý rok více než 356 tisíc dospělých. Často udeří bez varování – stejně jako v případě Tiny, která neměla žádnou známou anamnézu srdečních onemocnění. Příčinou může být náhlá porucha elektrického systému srdce, který řídí srdeční rytmus, a ten se z minuty na minutu prostě zastaví.
Co se děje v mozku při zástavě srdce?
Zatímco věřící vnímají příběhy jako ten Tinin jako duchovní důkaz existence nebe, vědecká komunita se pokouší najít biologické vysvětlení zážitků blízké smrti. Studie ukazují, že 10 až 20 procent lidí, kteří přežijí zástavu srdce, hlásí různé vizuální či smyslové prožitky – tunel světla, setkání s postavami, pocit klidu nebo vznášení se nad vlastním tělem.
Jedna z často citovaných prací pochází z roku 2013 z Michiganské univerzity. V malé studii na devíti krysách vědci uměle vyvolali srdeční zástavu a sledovali aktivitu jejich mozku těsně po zastavení srdce. Zjistili prudký nárůst vysoce organizované mozkové aktivity v okamžicích, které by běžně předcházely definitivní smrti.
Autoři studie popsali tento jev jako *„rozšířený, přechodný nárůst vysoce synchronizované mozkové aktivity, která měla rysy spojené s vysoce vzrušeným mozkem“*. Jinými slovy – ač tělo umírá, mozek se v prvních momentech po zástavě chová, jako by byl mimořádně bdělý a „hyperaktivní“.
Někteří vědci se domnívají, že právě tato krátká fáze intenzivní činnosti mozku může stát za vizemi, které lidé vnímají jako pohled „na druhý břeh“. Obsah prožitku pak může odrážet osobní víru, kulturní zázemí a očekávání – někdo vidí tunel světla, jiný zemřelé příbuzné, někdo nebe či náboženské postavy.
Jistotu ale věda zatím nemá. Mechanismy těchto prožitků nejsou plně objasněny a odborníci zdůrazňují, že jde stále jen o hypotézy, nikoli o definitivní vysvětlení. Zážitky jako ten Tinin tak zůstávají na pomezí mezi neurovědou a vírou.
„Nebe je skutečné místo,“ věří Tina i její rodina
Pro Tinu Hines a její blízké není její zkušenost jen zajímavou lékařskou kuriozitou. Vnímají ji jako osobní potvrzení toho, čemu už dříve věřili – že po smrti existuje další forma existence. Její krátký, ale silný vzkaz *„Je to skutečné“* se stal rodinným mottem, které si její neteř nechala navždy zapsat do kůže.
Tina se po relativně krátkém pobytu v nemocnici zotavila překvapivě dobře, zvlášť s ohledem na délku klinické smrti. Dnes je schopna svůj příběh detailně vyprávět a veřejně sdílí, že podle ní nešlo jen o hru mozku, ale o skutečné setkání s posmrtnou realitou.
Zda šlo o neurologický fenomén, nebo dotek něčeho nadpřirozeného, zůstává otázkou, na kterou nemají jednoznačnou odpověď ani lékaři, ani teologové. Jisté je pouze to, že rychlá reakce jejího manžela a práce záchranářů jí doslova zachránily život – a zároveň daly vzniknout jednomu z nejpůsobivějších příběhů o návratu z hranice smrti, jaké v posledních letech obletěly svět.
