Nikdy jsem neplnil všechna jejich přání, ale vždy jsem zajistil, aby měli vše, co potřebovali. Stabilní domov. Vzdělání. Teplé jídlo na stole.
A po odchodu do důchodu jsem si konečně mohl užívat života se ženou, mou Laurou, která stála po mém boku přes čtyři desetiletí.
Vnuci a jejich "dokonalý" plán
Máme dvojčata – Kyla a Dylana, 23 let. Chytré, charismatické, vždy jsme si mysleli, že jsou dobře vychovaní.
Před Velikonocemi nás překvapili: prý mají pro babičku překvapení k narozeninám – výlet do Washingtonu na slavné květinové slavnosti sakur.
Laura se rozplakala dojetím, když slyšela o památnících a plavbě po Potomacu. Byla tak šťastná!
„Nebereme tě, dědo, chceme být s babičkou sami,“ řekli mi tehdy. A já, naivní děda, souhlasil.
Telefonát, který mi zlomil srdce
O dva dny později mi v noci zazvonil telefon.
Laura. Její hlas se třásl.
„Arnolde, nechci tě obtěžovat... ale jsem na benzínce... úplně sama...“
Zůstala stát u benzínové pumpy, bez auta, bez peněz, hladová a zmrzlá.
Ukázalo se, že:
- Laura platila hotel, jídlo, vstupné do muzeí, dokonce jim koupila oblečení.
- Pokaždé, když vytáhla peněženku, tvrdili, že jim „zablokovali karty“.
- U benzínky ji nechali napospas osudu a odjeli pařit do klubu.
Bez váhání jsem nasedl do auta a jel pro ni.
Lekce, na kterou nikdy nezapomenou
Cestou domů jsem měl jasno: musím je naučit lekci, kterou si zapamatují navždy.
Tři dny po jejich návratu jsem jim napsal SMS:
„S dědou máme pro vás překvapení. Balte si věci na víkend.“
Byli nadšení. Mysleli si, že je čeká luxusní výlet. Ale já měl jiný plán.
Vzal jsem je do starého tábora v horách, kde není signál, žádný komfort, jen tvrdá práce. Domluvil jsem se s kamarádem Samem, který tam provozuje tábor pro závisláky na mobilech.
Výměnou pohodlí za pot a slzy
Jakmile jsme dorazili:
- Sebrali jsme jim telefony.
- Ukázali jsme jim rozvrh plný mytí nádobí, úklidu záchodů a sekání trávy.
- Žádná Wi-Fi. Žádné pohodlí. Jen tvrdá práce a dlouhé hodiny přemýšlení o svých činech.
Viděl jsem jejich šokované tváře ve zpětném zrcátku, když jsem odjížděl.
Změna přišla rychle
Po dvou dnech mi volali ze starého pevného telefonu:
„Dědo, jsme ti tak moc líto... Prosíme, ať nám babička odpustí!“
Laura jim odpustila. Ale nezapomněla.
O týden později se objevili s:
- Vytištěnými fotoalby z výletu na sakury.
- Omluvným dopisem plným slz a prosby o odpuštění.
- Obálkou plnou hotovosti, kde vrátili každou korunu, kterou jí vzali.
Od té doby každou neděli berou Lauru na oběd, pomáhají na zahradě a volají jen tak, aby zjistili, jak se máme.
Pravá lekce někdy bolí
Někdy není třeba křičet nebo kázat.
Stačí:
- Jedna studená sprcha.
- Žádné telefony.
- A pocit, že jste zklamali toho, kdo vás miloval nejvíc.
A tehdy se z chlapců stávají muži.
