Kolář se nechal slyšet, že Valenta v sobě už delší dobu nesl tíhu, která nešla jednoduše odložit. Působení v Olympicu pro něj nebylo jen dobře placenou prací, ale zásadní součástí identity, kterou si budoval prakticky celý dospělý život. Když tahle kapitola skončila, jako by se mu najednou zhroutil kus světa, na kterém stál.
Olympic jako druhý domov. A pak ticho
Podle Koláře není jednoduché po tolika letech v jedné kapele jen tak odejít a „začít znovu“. V Olympicu prožil Jiří Valenta vrcholné úspěchy, vyprodané haly, slávu i adrenalin z živého hraní. Kapela pro něj byla druhým domovem, místem, kde měl jasnou roli, postavení a jistotu, že je součástí velkého příběhu.
Odchod z takového prostředí může být pro citlivého člověka obrovským zásahem do psychiky. Kolář naznačil, že právě moment, kdy Valenta opustil Olympic, mohl být jedním z klíčových zlomů. Nešlo jen o změnu práce – šlo o konec jedné éry jeho života, se vším, co k tomu patří: ztráta rutiny, kolektivu, pocitu výjimečnosti i jasně daného místa na scéně.
Navenek klid, uvnitř bouře?
Zpěvák zároveň přiznal, že když Valentu v poslední době vídal, nepůsobil jako člověk, u kterého by okolí muselo mít bezprostřední strach. Naopak – na první pohled vypadal klidný, vyrovnaný, jako by měl věci pod kontrolou. Teprve zpětně si Kolář uvědomuje, že vnitřní emoce mohly být mnohem složitější, než bylo navenek patrné.
Naznačil, že dlouhá léta v jedné kapele přinášejí nejen radost a úspěchy, ale také stres, únavu, tlak na výkon a vnitřní konflikty, o kterých se nemluví do médií ani na kameru. Podle něj není výjimkou, že podobné zlomy v kariéře člověka zasáhnou mnohem víc, než si okolí dokáže představit – a někdy je tahle bolest až nebezpečně tichá.
Hledání nové cesty. Minulost však neodešla
Po odchodu z Olympicu se Jiří Valenta hudby nevzdal. Naopak – snažil se zůstat věrný tomu, co miloval, zakládal nové projekty, hledal nové spoluhráče i cesty, jak pokračovat ve vlastní tvorbě. Byl aktivní, pracovitý, neuzavřel se doma mezi čtyři stěny.
Přesto bylo podle Kolářových slov zřejmé, že minulost pro něj zůstává velmi silným tématem. Olympic byl jeho životní kapitolou, kterou nešlo jednoduše zavřít a založit do šuplíku. Najít nový směr, který by dokázal nahradit roky na vrcholu, je extrémně těžké – zvlášť ve chvíli, kdy má člověk pocit, že už všechno podstatné prožil právě v těch uplynulých dekádách.
Kolář připustil, že právě tahle vnitřní nejistota a těžké smiřování se s proměnou života mohly patřit k faktorům, které Valentu dlouhodobě zatěžovaly.
Smích, humor a radost z hudby. Tak si ho chtějí pamatovat
Navzdory tomu všemu se ale Petr Kolář snaží uchovat si v paměti především světlé stránky společných let. Připomněl, že Valenta patřil mezi muzikanty, kteří uměli na zkoušce i v zákulisí vytvořit jedinečnou atmosféru – ať už šlo o forky mezi muzikanty, sdílené historky z cest nebo zákulisní narážky, kterým rozumí jen ti, kdo spolu strávili stovky hodin na cestách.
Podle Koláře byl Jiří Valenta člověk, který miloval muziku a dokázal si ji užívat naplno. Když sedl ke klávesám, byl ve svém živlu. Jeho přítomnost se prý vždy pojila s radostí, energií a vášní pro hudbu – a právě tak si ho chtějí přátelé i kolegové pamatovat.
Konec éry, která se nebude opakovat
Ztráta takového člověka je podle Petra Koláře bolestivá nejen pro nejbližší rodinu, ale i pro celou hudební komunitu. Když odejde někdo, kdo byl desetiletí součástí jedné z nejvýznamnějších kapel v Česku a na Slovensku, nejde jen o osobní tragédii. Je to zároveň symbolické uzavření části hudebních dějin.
Odchod Jiřího Valenty je tak vnímán jako konec jedné éry, kterou prožívali nejen jeho kolegové, ale i generace fanoušků. Písně Olympicu budou znít dál, ale ti, kdo je tvořili, už se pomalu ztrácejí z pódií i ze života.
A přestože odpovědi na některé otázky zřejmě zůstanou navždy jen v rovině domněnek, jedno je jisté – vzpomínky na Jiřího Valentu zůstanou živé. V příbězích kolegů, v nahrávkách, na kterých jeho klávesy stále hrají, i v srdcích fanoušků, pro které byl neodmyslitelnou součástí legendární kapely.
