Jeho hlas zněl zoufale. „Ale proč? Miluju tě, Kelly! Vždycky jsem tě miloval. Nikdy jsem ti nebyl nevěrný, opravdu nikdy!“
„To je pravda,“ přikývla jsem. „Ale o to nejde.“
Co jsi neudělal
„Tak proč?“ zvedl hlas. „Nic jsem neudělal a ty se chceš rozvést?“
Přešla jsem k němu, podívala se mu přímo do očí a tiše řekla: „Chceš vědět proč, Zacku? Tak já ti to řeknu. Nejde o to, co jsi udělal. Jde o to, co jsi neudělal.“
Zamračil se. „Co to má znamenat?“
„Byl jsi tam, ale vlastně jsi tam nebyl. Byl jsi dobrý manžel – na papíře. Nepodvedl jsi mě, staral ses o rodinu, chodil na večeře. Ale přestal jsi mě vidět. Přestal jsi mě opravdu vnímat. Poslední roky jsme jen existovali vedle sebe, bez spojení, bez hlubšího rozhovoru, bez dotyku, bez skutečné blízkosti.“
Snažil se bránit. „Vždyť se vídáme denně! Snídáme spolu, sledujeme televizi…“
„Přesně tak. Jen rutina. Jen kulisy. Já už roky necítím, že bys mě miloval. A přestala jsem se snažit. Ale ta prázdnota – ta nikdy nezmizela.“
Ztratili jsme se
Neřekla jsem to z nenávisti. Věděla jsem, že není špatný člověk. Ale náš vztah už dávno ztratil jiskru. A já už nechtěla předstírat.
„Neříkám, že jsi zlý. Naopak. Jsi hodný, věrný, zodpovědný. Ale ztratili jsme se. A obávám se, že to oba víme. Jen jsme se to báli přiznat.“
„Takže to všechno zahodíš?“ jeho hlas už nebyl vzteklý, ale plný bolesti.
„Nezahazuju nic. Ale konečně volím sebe. Poprvé po dlouhé době. Chci znovu cítit, že žiju.“
Ticho po 30 letech
Seděl tam a mlčky zíral, jako by mě viděl poprvé. A já věděla, že bolí nejen jeho, ale i mě. „Promiň, Zacku. Ale takhle to musí být.“
Otočila jsem se a odešla. Ticho za mnou bylo tísnivé, ale v srdci jsem cítila klid. Po třiceti letech jsem se rozhodla najít sama sebe.
