V pořadu Odvážný se Dyk rozhodl prolomit mlčení a popsat stavy, o kterých dosud mluvil jen velmi opatrně.
Úzkost, která neposlouchá rozum
Ve výstřižku z pořadu, který se rychle šíří po sociálních sítích, Dyk otevřeně popsal, jak vypadají jeho úzkostné stavy. Přiznal, že rozum často ví, že se nic dramatického neděje – tělo ale reaguje úplně jinak.
„Když mám nějakou takovou úzkost, kterou všichni někdy míváme, tak mozek mi řekne: to je v pohodě, za chvilku to bude lepší. Ale úzkost furt přetrvává,“ popsal s odzbrojující upřímností.
Podle něj v takových chvílích nefunguje pozitivní myšlení ani racionalizace. Úleva přichází až později a má velmi specifickou podobu.
Vlna, která dovolí znovu se nadechnout
Dyk přirovnal příchod úlevy k přírodnímu jevu.
„Člověk leží a je tam ta úzkost, ale potom dojde k něčemu, co je opravdu jako ta vlna v tom oceánu… Potom se ta vlna zvedne a překlopí se a v tu chvíli se teprve člověk může nadechnout a teprve ucítí, že to bude dobrý,“ popsal obrazně chvíle, kdy se psychický tlak konečně uvolní.
Deprese, která bere sílu k pohybu
Ještě silnější moment přišel ve chvíli, kdy se rozpovídal o depresích. Ty podle něj nejsou jen špatnou náladou, ale stavem naprosté bezmoci.
„Máš takovou depresi, že tu ruku nemůžeš zvednout. A fakt ti potom stačí pohnout malíčkem,“ zaznělo ve výpovědi, která mnohé diváky zasáhla svou syrovostí.
Právě tato slova podle odborníků velmi přesně vystihují, jak paralyzující může deprese být, a že nejde o slabost, ale vážný psychický stav.
Největší strach? Ztráta toho, co miluje
Velkým tématem je pro Vojtu Dyka také nejistota a strach ze ztráty smyslu, především hudby a kontaktu s publikem. Otevřeně přiznal, že ho děsí představa, že by o tuto část svého života mohl přijít.
„Ta nejistota z té ztráty toho, co tě v životě jako neuvěřitelně baví. Ty lidi vidí, jak to někoho baví a co dělá na tom pódiu, a ty si říkáš: o tohle jsem přišel. Bude to tak furt, nebo?“ svěřil se.
Právě tento strach podle něj úzkosti ještě prohlubuje.
Terapie jako cesta, ne selhání
Dyk se zároveň netají tím, že dochází na terapii. Neber e to jako slabost, ale jako nutný krok k tomu, aby mohl dál fungovat – nejen jako umělec, ale především jako člověk.
Jeho otevřenost vyvolala silnou odezvu. Fanoušci oceňují, že veřejně mluví o duševním zdraví, a pomáhá tak bourat tabu, které kolem tohoto tématu stále panuje.
Příběh Vojty Dyka je dalším důkazem, že úspěch a psychická pohoda nejdou vždy ruku v ruce. A že i ti, kteří rozdávají energii tisícům lidí, ji někdy zoufale hledají sami v sobě.
