Mladá žena se ušklíbla: „To není podstatné. Tento stůl je určen pro někoho, kdo je oblečen... vhodněji. Nechcete se přece ztrapnit.“
Její slova matku zranila. Cítila se poníženě, tiše si sebrala své věci a opustila restauraci, rozhodnuta o incidentu Johnovi neříkat.
Následující den měla matka naplánovaný oběd se synem a jeho přítelkyní. Když dorazili, poznala v Johnově doprovodu onu mladou ženu, která ji předchozího dne ponížila.
Srdce jí poskočilo, když ji spatřila. Dívka se držela Johnova ramene, smála se jeho poznámkám a působila stejně sebejistě a upraveně jako předchozí den. Stejný povýšený výraz, stejná aura nadřazenosti. Ale nyní se k tomu přidal nový pocit obav. Toto byla Johnova přítelkyně? Žena, která ji bez váhání odmítla a ponížila?
John zářil, když k ní přistoupili. „Mami!“ zvolal s radostí a objal ji. „Tohle je Emily. Nemohl jsem se dočkat, až vás seznámím.“
Emilyin úsměv na okamžik povadl, když ji spatřila, ale rychle se vzpamatovala a její oči se rozšířily v poznání. Na chvíli matka doufala, že se omluví, projeví nějakou lítost, ale Emily jen natáhla ruku s tím stejným umělým úsměvem. „Ráda vás poznávám, paní Robertsová.“
Matka na okamžik zaváhala, ale přinutila se k úsměvu a potřásla jí rukou. „Také vás ráda poznávám, Emily.“
John si nevšiml napětí. „Pojďme se posadit, mám hlad!“ řekl, přičemž nejprve odsunul židli pro Emily a poté pro matku. Když se usadili, matka cítila Emilyin pohled, jako by ji vyzývala, aby něco řekla, aby zmínila včerejší incident. Ale neměla v úmyslu dělat scénu. Ne před Johnem.
Během oběda se snažila soustředit na Johna, poslouchala jeho vyprávění o úspěchu restaurace a o tom, jak je hrdý, že ji konečně otevřel. Mluvil s takovým nadšením a bylo vidět, jak moc to pro něj znamená. Občas se otočil k Emily a ta se usmála a přikývla, ale matka si všimla, že ve skutečnosti neposlouchá. Byl to ten samý úsměv, který jí věnovala včera, ten, který jasně naznačoval, že si myslí, že je lepší než ona.
Během jídla se matce neustále vracely vzpomínky na předchozí den. Jak se na ni Emily dívala, jako by tam nepatřila, jako by nebyla dost dobrá. Slova, která pronesla, tak bezstarostně krutá. A teď tu seděla naproti ní, předstírala zdvořilost, jako by se nic nestalo.
„Mami, rád bych, kdybys zase někdy přišla do restaurace,“ řekl John, vytrhávaje ji z myšlenek. „Ani jsem nevěděl, že jsi včera přišla! Měla jsi mi říct, vyšel bych za tebou.“
Emily ztuhla, její oči se stočily k matce. „Ach, vy jste včera navštívila?“ řekla, její hlas byl až příliš nenucený.
„Ano,“ odpověděla matka, její pohled upřený na Emily. „Chtěla jsem Johna překvapit, ale... nezůstala jsem dlouho.“
