Po odchodu do důchodu se Adriana začala intenzivně zabývat myšlenkou, že by se přece jen mohla stát matkou, a to navzdory svému vysokému věku. Nakonec se rozhodla pro umělé oplodnění metodou in vitro (IVF). Tento krok okamžitě rozdělil její okolí – zatímco ona v něm viděla poslední šanci na naplnění svého životního snu, přátelé a známí to vnímali jako nezodpovědné riziko.
Podle jejích slov se od ní někteří lidé odvrátili, když zjistili, že se chystá podstoupit IVF. Místo podpory čelila výsměchu a odsouzení. Slyšela o sobě věty, které ji hluboce zasáhly. Jedna z nich se jí vryla do paměti: „Ve stáří ztratila rozum“. Přesto se rozhodla neustoupit a pokračovala ve svém plánu.
Těžké těhotenství, dramatický porod a boj o život
Po zákroku se Adriana dozvěděla zásadní zprávu: čeká dvojčata. V jejím věku šlo o mimořádně rizikové těhotenství, a lékaři proto celou dobu situaci pečlivě sledovali. Navzdory veškeré snaze se porod neobešel bez komplikací.
Porod musel být proveden císařským řezem, protože přirozený porod by byl pro Adrianu i děti příliš nebezpečný. Lékařský tým se snažil zachránit oba novorozence, ale jeden z plodů bohužel nepřežil. Pro ženu, která tolik let toužila po dítěti, to byla obrovská rána. Přesto se podařilo zachránit alespoň jedno miminko – holčičku, která dostala jméno Eliza.
Eliza přišla na svět v roce 2005 a okamžitě se stala středem pozornosti médií po celém světě. Z Adriany Iliescu se tak rázem stala nejen matka, ale i symbol kontroverzní debaty o věkové hranici mateřství, medicínských možnostech a etice umělého oplodnění.
Odsouzení i při křtu: „dítě zlých duchů“
Kontroverze kolem jejího pozdního mateřství neskončily porodem. Naopak – pokračovaly i po narození Elizy. Adriana se rozhodla svou dceru pokřtít, což považovala za důležitý krok jak z osobních, tak z náboženských důvodů. Místo duchovní útěchy se však setkala s další vlnou nepochopení.
Během křtu si všimla, že o ní a o malé Elize šeptají i ti, od kterých by to nejméně čekala – řeholnice přítomné u obřadu. Podle Adriany padala velmi tvrdá slova. Jeptišky prý o její dceři mluvily jako o dítěti, které nemá na světě co dělat, a dokonce zaznělo, že Eliza je „dítětem zlých duchů“. Tyto urážky ji hluboce zasáhly, ale nerozvrátily její odhodlání.
Přestože si vyslechla mnoho nelichotivých poznámek a zažila nepříjemné pohledy i odsuzování, Adriana opakovaně zdůrazňovala, že se cítí naplněná a spokojená. Navzdory věku a okolnostem se považuje za šťastnou matku, která dostala šanci vychovávat vlastní dítě.
Životní styl, který popírá čísla v občanském průkazu
Adriana se i po sedmdesátce snažila žít tak, aby mohla být své dceři co nejdéle oporou. Sama o sobě říká, že nemá žádné špatné návyky, nekouří a nepije alkohol. Důraz klade na pohyb a zdravý životní styl. Podle vlastních slov se cítí mnohem mladší, než kolik jí ve skutečnosti je – psychicky i fyzicky se prý cítí jako třicetiletá žena.
Tento přístup byl pro ni zásadní, protože si dobře uvědomovala, že věk je jejím největším protivníkem. Chtěla být schopná starat se o Elizu, doprovázet ji dětstvím i dospíváním a poskytnout jí co nejvíce zázemí, které by jinak zajišťovali mladší rodiče.
Uvažovala o dalším dítěti. Nakonec couvla
Přestože už jedno dítě vychovávala v pokročilém věku, myšlenka na další mateřství ji prý neopustila. Před několika lety Adriana zvažovala, že znovu podstoupí IVF a stane se matkou podruhé. Tato úvaha znovu vyvolala otázky o hranicích moderní medicíny i osobní odpovědnosti.
Iliescu však nakonec sama uznala, že by šlo o příliš velké riziko – jak pro ni, tak pro případné dítě. Po střízlivém zvážení všech pro a proti se rozhodla tuto myšlenku opustit. Upřednostnila realitu svého věku a potřebu soustředit se na Elizu, která ji potřebuje především zdravou a přítomnou.
Eliza dospívá, matka stárne. Co bude dál?
Dnes je Adrianě Iliescu už přes 80 let – podle dostupných informací jí je kolem 82 let. Věk, kdy většina lidí spoléhá na pomoc svých dětí, ale ona stále plní roli aktivní matky dospívající dívky. Eliza mezitím roste, studuje a postupně se připravuje na vlastní samostatný život.
Adriana otevřeně přiznává, že se modlí za to, aby jí bylo dopřáno ještě několik let. Jejím největším přáním je vidět Elizu v dospělosti, doprovodit ji alespoň do chvíle, kdy bude schopná postarat se sama o sebe. Vědomí, že její dcera může zůstat bez matky dříve než vrstevníci, je stálým stínem v pozadí jejich společného života.
Přesto se Adriana snaží žít přítomností. Věnuje se dceři, podporuje ji ve studiu a snaží se jí předat co nejvíce hodnot, zkušeností a lásky, dokud může. Své rozhodnutí mít dítě v tak vysokém věku nebere zpět a nelituje ho – naopak, opakovaně zdůrazňuje, že Eliza je tím nejcennějším, co v životě má.
Kontroverzní příběh, který mění pohled na mateřství
Příběh Adriany Iliescu dodnes vyvolává bouřlivé reakce. Pro jedny je symbolem neuvěřitelné odvahy a odhodlání, pro druhé příkladem nezodpovědnosti a sobectví. Faktem ale zůstává, že tato Rumunka posunula hranice toho, co si společnost pod pojmem „mateřství“ představuje.
Její životní cesta otevírá otázky, na které neexistují jednoduché odpovědi: Má být mateřství omezeno věkem? Kde končí právo jednotlivce rozhodovat o vlastním těle a kde začíná odpovědnost vůči dítěti? A je vůbec možné objektivně posoudit, co je v takových případech „správné“?
Adriana Iliescu mezitím dál žije svůj každodenní život v Rumunsku – jako matka, která se i přes vysoký věk snaží být své dceři co nejdéle oporou. Její příběh připomíná, že za každou senzační titulkovou zprávou stojí skuteční lidé, jejich rozhodnutí, pocity a následky, se kterými musejí žít.
