Různá náboženská učení mluví o smrti jako o přechodu do jiného stavu bytí. Podle nich fyzické tělo zaniká, ale duše údajně pokračuje dál – buď v jiném světě, nebo v novém životě, často v rámci koloběhu zrození a smrti, který má přinášet duchovní růst a sbírání zkušeností. Reinkarnace, posmrtný soud, nebe, peklo či očistec – každá tradice má svou verzi, ale společné mají jedno: smrt není konec.
944 dobrovolníků a čtyři roky výzkumu
Myšlenka života po smrti i reinkarnace zůstává v moderní společnosti silně polarizující. Každý si ji vykládá po svém – pro někoho je to útěcha, pro jiného iluze. Do této debaty nyní vstoupil tým vědců z Německa s tvrzením, že disponuje experimentálními důkazy. Jejich práce už teď vyvolává bouřlivé diskuse, a to i proto, že se opírá o rozsáhlý výzkum.
Psychologové a lékaři z Technické univerzity v Berlíně údajně po dobu čtyř let sledovali 944 dobrovolníků, kteří se podrobili řízenému uvedení do stavu klinické smrti. Cílem bylo zjistit, zda během tohoto stavu dochází k subjektivně vnímaným prožitkům, které by mohly naznačovat existenci vědomí i mimo běžnou biologickou funkci těla.
Uměle navozená klinická smrt: jak experiment probíhal
Podle zveřejněného popisu postupu použil výzkumný tým speciálně připravenou kombinaci léků, mezi nimiž měl být i adrenalin a dimethyltryptamin. Tato směs měla zajistit, aby organismus účastníků přežil stav klinické smrti i následnou resuscitaci bez trvalého poškození.
Dobrovolníci byli nejprve uvedeni do stavu, kdy došlo k zástavě základních životních funkcí v rozsahu definovaném jako klinická smrt. Následně bylo jejich tělo převedeno do hlubokého komatózního stavu pomocí další lékové směsi. Ta musela být během procesu oživování filtrována ozonem, který se nacházel v krvi každého účastníka. Celý postup byl časově přesně řízen – resuscitace probíhala přibližně po 18 minutách trvání klinické smrti.
Co údajně viděli na „druhé straně“
Výzkumný tým vedený doktorem Bertholdem Ackermannem následně u každého účastníka detailně zaznamenával, co si pamatuje z období, kdy byl technicky mrtvý. Vědci poté sestavili souhrn svědectví všech dobrovolníků, který má být podle nich ohromující.
Podle Ackermannova týmu všichni účastníci bez výjimky uvedli, že si něco pamatují z doby, kdy byli v klinické smrti. Popisy zážitků se sice v detailech lišily, ale jádro zkušeností mělo být překvapivě podobné. Ve velké většině svědectví se opakovaly tyto motivy:
– silný pocit odpoutání od vlastního těla
– vjem levitace nebo vznášení se v prostoru
– hluboký pocit dokonalé harmonie a klidu
– dojem úplného odpojení od fyzického světa
– intenzivní pocit bezpečí, tepla a vnitřního míru
– vnímání světla, které prý nelze slovy přesně popsat
Právě toto tajemné světlo se objevovalo v popisech velmi často – dobrovolníci ho popisovali jako přítomnost, která je „přitahuje“, ale nevyvolává strach, spíše pocit přijetí a porozumění. Tyto motivy nápadně připomínají klasické výpovědi lidí, kteří přežili klinickou smrt například po těžkých nehodách či zástavě srdce.
Víra nerozhodovala: stejné zážitky napříč náboženstvími
Jedním z nejzajímavějších bodů studie je složení dobrovolníků. Ackermannův tým uvádí, že účastníci pocházeli z různých náboženských prostředí a kulturních tradic. Mezi nimi měli být křesťané, muslimové, židé, hinduisté i lidé bez vyznání, tedy ateisté.
Podle výzkumníků nebyl mezi jednotlivými skupinami pozorován zásadní rozdíl v tom, jak své prožitky popisovali. Náboženská víra či její absence tak podle nich neměla významný vliv na charakter zážitků během klinické smrti. To je pro vědce klíčový argument: pokud by šlo pouze o projekci naučených představ, dalo by se očekávat, že křesťané, muslimové či ateisté budou popisovat odlišné obrazy a pocity.
„Ano, život po smrti existuje,“ tvrdí vedoucí týmu
Zveřejnění výsledků má podle samotných autorů potenciál vyvolat silnou odezvu veřejnosti i odborníků. Kritici mohou zpochybňovat metodiku, etiku experimentu i interpretaci dat, přesto už nyní je jasné, že diskuse o životě po smrti dostává nový impuls.
Doktor Berthold Ackermann je však přesvědčen, že jejich práce představuje zásadní průlom. Tvrdí, že experiment alespoň z vědeckého hlediska přináší odpověď na otázku, která trápí lidstvo po tisíciletí. Na závěr Ackermann prohlásil: „Ano, život po smrti existuje a zdá se, že to platí pro každého“.
Co to znamená pro náš pohled na smrt?
Pokud by se závěry berlínského týmu potvrdily a obstály před nezávislou odbornou kritikou, mohly by zásadně změnit to, jak společnost vnímá smrt, umírání i samotný smysl života. Ať už se k těmto tvrzením stavíme skepticky, nebo je přijímáme s nadějí, jedno je jisté: debata o životě po smrti zdaleka nekončí – naopak může být teprve na začátku nové éry, v níž se setkají víra, věda a osobní zkušenost v jedné z nejcitlivějších otázek lidské existence.
