Život bez odpovědnosti, posedlost věčnou krásou a neochota přijmout realitu. Tak vypadá příběh Jaroslavy, která v touze po mládí ztratila vlastní dceru i vnouče. Jak hluboko může člověk klesnout, když utíká před přirozeným během života?
Je mi šestadvacet. A je jí čtyřiačtyřicet. Biologicky je moje matka, ale v reálném životě jsme už dávno dvě naprosto cizí ženy. Jaroslava se vdala mladá – v devatenácti si vzala mého otce. O rok později jsem se narodila já. Neplánovaná, nechtěná. To mi nikdy nezapomněla připomenout. Krátce po mém narození se rozvedli. Od té chvíle o otci mluvila jen s opovržením — „lenoch, nula, neúspěšný člověk“.
Ironií osudu je, že právě ten „neúspěšný lenoch“ dnes žije zcela jiný život. Vede vlastní úspěšnou firmu, má velký dům za Prahou, dva byty a chalupu na Šumavě. On byl ten, kdo mi k svatbě věnoval byt, ve kterém teď bydlím se svým mužem. On mě zachránil, když mě Jaroslava odmítla.
