Volala jsem jí každý den, ale nic nenahradilo prázdné místo u jejího stolu.
Pak přišel Raymond. Kolega z její práce na komunitní škole. Nejprve jsem byla vděčná, že má někoho, kdo se o ni stará.
"Dělá mi radost," svěřila se mi mamka. "Díky němu se zase směju."
Brzy přišla žádost o ruku a malá plážová svatba. Na fotkách vypadali šťastně. I já jsem tehdy věřila, že se všechno obrací k lepšímu.
První trhliny
Šest měsíců po svatbě jsem přijela na návštěvu a okamžitě jsem si všimla změny.
Máma byla pohublá, vyčerpaná. Když zakašlala, v očích jí poblikávalo vyčerpání.
"Raymond je hodně vybíravý," vysvětlovala slabým hlasem, když připravovala ohřátou lasagne.
Vtom vešel Raymond.
"Zase zbytky?" zavrčel a vyrazil jí jídlo z rukou. Lasagne se rozprskly po celé podlaze.
"Skutečné manželky vaří každý den čerstvé jídlo! Já nejsem žádné prase, které žere zbytky!"
Máma se beze slova skláněla k podlaze a sbírala nepořádek. Já stála jako přimražená, ztuhlá hrůzou a vztekem.
Tichá pomsta
V noci jsem nespala. Přemýšlela jsem, jak mámě pomoct.
Rozhodla jsem se: žádné zbytečné hádky. Připravím mu lekci, kterou si zapamatuje.
Další ráno jsem v kuchyni převzala velení.
"Nech mě dneska vařit, mami," řekla jsem.
Prvotřídní snídaně, obědy a večeře. Raymond si pochvaloval každé sousto. Chválil mě přede všemi i na sociálních sítích. Fotil si jídla, chvástal se přátelům.
Máma jen tiše přihlížela.
Odhalení
Čtvrtý den jsem připravila jeho nejoblíbenější jídlo: bylinkovou jehněčí pečeni s bramborami.
Seděli jsme u svátečně prostřeného stolu, když jsem mu s nevinným úsměvem řekla:
"Víš, Raymonde, je zajímavé, jak naše chuťové buňky fungují. V podstatě jsi poslední čtyři dny jedl totéž. Jen jsem jídla trochu obměnila."
Ztuhl. "To není možné!"
"Ale ano. To jehněčí je z předvčerejška. Brambory ze včerejšího oběda. Karotku jsem zrecyklovala z pondělního guláše."
Raymond zbledl a odsunul talíř.
"Jak se opovažuješ mě podvádět!" zařval.
Já se usmála: "A přitom ti to tak chutnalo, že ses chlubil celému světu. Zajímavé, co dokáže trocha úsilí a jiná prezentace, že?"
Máma stála v chodbě, tichá, ale s jiskrou v očích.
Čas na změnu
"Mami, vezmi si kabát," řekla jsem jí klidně. "Jedeme na večeři do Antonia. Raymond si zatím ohřeje něco z lednice. Jestli mu nebude vadit, že to už jedl."
Raymond se vzteky dusil. Máma zaváhala, ale pak udělala první krok. A pak druhý.
Ještě tu noc jsme naplánovaly její odchod. Změna zámků. Sbalení Raymondových věcí.
Nový začátek
O tři měsíce později mi máma volala a smála se:
"Raymond mi psal. Prosí, ať ho vezmu zpátky. Prý mi uvaří večeři."
"A co jsi mu odpověděla?" zeptala jsem se.
"Řekla jsem, že už mám program. Dělám si lasagne ze včerejška. A jsou vynikající!"
Co jsem se naučila?
Lidé jako Raymond si myslí, že vděk je samozřejmost. Že láska je služba. Ale zapomínají, že lásku si musíme zasloužit — úctou, vděčností a respektem.
A pokud ne, někdo jim jednoho dne naservíruje pořádnou porci reality... pěkně s garniturou svobody.
