Jednoho dne mě Lucas začal oslovovat "mami". Pokaždé, když to řekl, jsme si s Benem vyměnili hrdé úsměvy. Zdálo se, že vše zapadá na své místo.
Jednoho večera, po příjemně stráveném dni, jsem ukládala Lucase do postele. Najednou se na mě podíval s vážným výrazem a zašeptal: "Víš, moje opravdová maminka tu stále bydlí." S úsměvem jsem mu prohrábla vlasy a odpověděla: "Ach, miláčku, tvoje maminka bude vždy s tebou, ve tvém srdci."
Lucas však zavrtěl hlavou a pevně stiskl mou ruku, což mě znepokojilo. "Ne, ona je tady. V domě. Občas ji vidím," trval na svém.
Pocítila jsem mrazení na zátylku, ale snažila jsem se to přejít jako dětskou fantazii. "To se ti jen zdálo, zlatíčko. Teď už spi," řekla jsem mu.
Lucas se uklidnil, ale ve mně zůstal pocit neklidu. Přesvědčovala jsem se, že je to jen jeho způsob, jak se vyrovnat s novou rodinnou situací. Ale postupem času jsem si začala všímat drobných podivností v domě.
Například jsem uklidila Lucasovy hračky, ale později jsem je našla přesně tam, kde byly předtím. Ne jednou nebo dvakrát, ale opakovaně. Kuchyňské skříňky, které jsem si uspořádala podle svého, byly následujícího rána opět v původním uspořádání, jako by někdo chtěl vymazat můj vliv na domácnost. Bylo to znepokojující, ale snažila jsem se to přičítat své představivosti.
Pak jsem si jednoho večera všimla něčeho nevysvětlitelného. Přemístila jsem Ireneinu fotografii z obývacího pokoje na méně nápadnou poličku na chodbě. Ale následujícího dne byla zpět na svém původním místě, pečlivě očištěná od prachu, jako by ji někdo právě vyčistil.
Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se to probrat s Benem. "Přemisťuješ věci v domě?" zeptala jsem se jednoho večera nenuceně při večeři.
Ben se na mě podíval s úsměvem, jako bych řekla nějaký vtip. "Ne, Brendo, proč bych to dělal? Myslím, že si to jen představuješ." Zasmál se, ale v jeho očích byl náznak nepohodlí nebo možná neochoty. Nedokázala jsem to přesně určit, ale cítila jsem mezi námi neviditelnou bariéru.
O několik nocí později jsme s Lucasem skládali puzzle na podlaze obývacího pokoje. Byl soustředěný, s jazýčkem vyplazeným v koncentraci, když najednou vzhlédl a s upřímnýma očima řekl: "Maminka říká, že bys neměla sahat na její věci."
Srdce mi vynechalo úder. "Jak to myslíš, miláčku?
Lucas se ke mně naklonil a zašeptal: "Ona nechce, abys měnila věci. To ji rozčiluje."
Pocítila jsem mrazení po celém těle. Snažila jsem se zachovat klid a odpověděla: "Lucas, tvoje maminka už tu není.
Ale on jen zavrtěl hlavou. "Ne, ona je tady. Vidím ji. Mluví se mnou."
Byla jsem zmatená a vyděšená. Když jsem si tu noc lehla do postele, nemohla jsem usnout. Lucasova slova mi stále zněla v hlavě. „Ona nechce, abys měnila věci.“ Co když si to jen vymýšlí? Ale proč by tak malý chlapec opakovaně tvrdil, že vídá svou zesnulou matku? A proč se v domě dějí podivné věci, které si neumím vysvětlit?
Následující dny jsem se snažila být racionální. Připomínala jsem si, že dům je starý, dřevo pracuje, věci se mohou pohnout samy, možná jsem jen roztržitá. Ale zároveň jsem cítila, že přítomnost Irene je v domě stále jaksi živá. Nešlo jen o fotografie, které Ben nechtěl sundat. Byla to i vůně jejího parfému, která se zničehonic objevila ve vzduchu, nebo zvuk šepotu v chodbě, když jsem věděla, že všichni spí.
Začala jsem se ptát sousedů. Jedna starší paní, která žije vedle, mi řekla, že Irene byla velmi silná osobnost. Milovala Lucase nade vše a byla velmi ochranářská. „Tady v ulici se říká,“ šeptla mi, „že takoví lidé neodcházejí snadno.“ Její slova mě znepokojila ještě víc.
Jednou večer, když Ben nebyl doma, jsem cítila, že musím něco udělat. Otevřela jsem starý kufr s věcmi po Irene, který zůstal na půdě. Byl plný dopisů, fotografií, zápisníků. Mezi nimi jsem našla deník. Listovala jsem v něm a četla o jejím těhotenství, o radosti z Lucasova narození, ale i o strachu ze smrti. V posledních zápiscích psala o tom, že nechce opustit syna. „Nemohu ho nechat samotného. I kdybych odešla, budu ho chránit. Navždy.“
V tu chvíli mi bylo jasné, co se děje. Irene se nechtěla vzdát svého místa matky. Možná její duch opravdu zůstává v domě – ne kvůli zlobě, ale z hluboké lásky. A moje přítomnost to narušuje.
Když jsem to řekla Benovi, odmítl tomu uvěřit. „To je nesmysl, Brenda. Irene byla moje žena, ale je pryč. Nevracej se k tomu.“ Ale Lucas mě objal a pošeptal: „Myslím, že jí můžeš říct, že jsi taky moje maminka.“
A tak jsem to udělala. Večer jsem si sedla do Lucasova pokoje a nahlas, klidně, s respektem řekla: „Irene, vím, že jsi tady. Miluješ svého syna a vždy budeš jeho součástí. Ale prosím tě, dovol mi být tu pro něj taky. Nechci ho od tebe vzít. Chci ho jen milovat, jak to děláš ty.“
Od té doby se atmosféra v domě změnila. Nepozorovala jsem už žádné podivnosti. Věci zůstávaly tam, kde jsem je nechala. Lucas se začal více svěřovat a často mi říká „mami“ bez nejistoty. A já věřím, že Irene pochopila, že její místo v Lucasově srdci je věčné – a že tam mohu být i já, po svém boku.
