Setkání však mělo hořkosladkou příchuť. Každou noc Capitán naříkal a škrábal na dveře, toužíc se vrátit na hřbitov. Rodina brzy pochopila, že nejde o přechodnou fázi. Každý večer urazil tři míle zpět na hřbitov, kam dorazil přesně v 18 hodin, aby držel stráž u pánova hrobu.
Po dobu sedmi let Capitán podnikal tuto noční pouť, jeho neochvějná oddanost vzbuzovala úžas u všech, kteří slyšeli jeho příběh. Personál hřbitova, dojat jeho věrností, dokonce odkládal zavírání bran, aby mohl plnit svůj tichý úkol.
S příchodem rána se Capitán vracel domů, aby večer znovu zopakoval svůj rituál. Jeho příběh je důkazem hluboké lásky mezi domácími mazlíčky a jejich majiteli—lásky, která překonává i smrt.
Capitánův příběh připomíná, že skutečná věrnost nezná hranic. Pokud existuje ztělesnění lásky v tomto vesmíru, pak je jistě odrazem v očích psa, který odmítá opustit stranu svého milovaného pána.
Příběhy o věrnosti psů ke svým majitelům jsou zaznamenávány po staletí. Například v Japonsku je známý příběh psa Hachikō, který v 20. letech 20. století každý den čekal na svého zesnulého pána na vlakovém nádraží po dobu devíti let. Tento příběh se stal symbolem oddanosti a věrnosti.
Podle odborníků na chování zvířat je pouto mezi člověkem a psem výsledkem tisíciletí domestikace. Psi vyvinuli schopnost číst lidské emoce a reagovat na ně, což posiluje jejich vztah s lidmi. Tato schopnost empatie a loajality je jedním z důvodů, proč jsou psi často označováni jako nejlepší přátelé člověka.
