A tehdy jsem ji uviděla.
Paní Helen seděla sama u velkého kulatého stolu u okna, u stolu, který jsme si obvykle nechávali na oslavy. Růžové stuhy, dort v krabici, umělé kopretiny ve váze. Ale žádní hosté.
Stará známá
Paní Helen k nám chodila už osm let, co jsem v kavárně pracovala. Přicházela téměř každý den, většinou s dvěma vnoučaty — Aidenem a Bellou.
Byla trpělivá, laskavá a připravená na všechno — kapesníčky, hračky, náhradní ubrousky.
Její dcera? Ta se vždy jen na okamžik zastavila, děti odložila a zase zmizela.
A teď tady paní Helen seděla... sama.
"Dobré ráno, paní Helen," řekla jsem a usmála se. "Všechno nejlepší k narozeninám!"
"Děkuji, zlatíčko," odpověděla tiše. Úsměv se jí sotva dotkl očí.
"Čekáte na rodinu?" zeptala jsem se jemně.
"Pozvala jsem je... Ale asi mají plno práce," pokrčila rameny.
Měla by mít víc.
Rozhodnutí
Utíkala jsem dozadu za vedoucím Samem. Měl na sobě těsné tričko a voněl jako energetický nápoj.
"Můžeme něco udělat pro paní Helen? Jen chvíli posedět? Má narozeniny a nikdo za ní nepřišel," prosila jsem.
Sam ani nezvedl oči od počítače: "Ne. Není to náš problém. A pokud si sedneš, jsi vyhozená."
Stála jsem tam, v šoku. Ale rozhodla jsem se jinak.
Když jsem se vrátila do sálu, všiml si mě kolega Tyler.
"Co se stalo?" zeptal se.
Vysvětlila jsem mu to.
"Tak mě klidně vyhoď," řekl a už šel ke kase.
Plán na záchranu narozenin
Tyler vzal dva čokoládové croissanty — oblíbené paní Helen — a položil je před ni.
"Všechno nejlepší, paní Helen. To je na nás," řekl s úsměvem a posadil se k ní.
Brzy se přidala Emily, přinesla květiny. Carlos a Jenna přinesli kávu a ubrousky.
Bez řečí jsme se shromáždili kolem jejího stolu.
Paní Helen byla dojatá k slzám.
"To je moc...," šeptla, oči plné dojetí.
"Není to dost," usmála jsem se. "Ale jsme rádi, že vás máme."
Příběhy, které hřejí
Vyprávěla nám o dětství, o bratrech, kteří jí do narozeninového dortu nasypali kuličky, o prvním zaměstnání v restauraci v Georgii, o manželovi, kterého potkala na soutěži v pojídání koláčů.
"Můj muž by tohle miloval," řekla tiše. "Měl velké srdce. Větší než já."
"Máte jeho srdce, paní Helen," řekla Jenna a vzala ji za ruku. "Vidíme to každý den."
Nečekaný host
V tu chvíli se otevřely dveře. Vstoupil pan Lawson — majitel kavárny.
Sam okamžitě přiskočil, připravený nás obvinit.
"Pane, mohu to vysvětlit..."
Ale pan Lawson ho přerušil: "Počkejte."
Podíval se na nás, pak na paní Helen.
"Vy jste paní Helen?"
"Ano," odpověděla nesměle.
"Všechno nejlepší k narozeninám," usmál se.
Pak si přitáhl židli a přisedl k nám.
Ocenění, které jsme nečekali
Večer svolal Lawson poradu.
"Dnes jsem poprvé za dvacet let viděl, co je opravdová pohostinnost," řekl.
Pak se podíval přímo na mě:
"Otevírám novou pobočku. Chci, abyste ji vedla vy."
A všem ostatním slíbil bonus.
Sam už se druhý den neukázal.
Nový začátek
Paní Helen dnes chodí dál, každý den, s květinou v ruce a úsměvem na tváři.
A my už nikdy nedovolíme, aby někdo jako ona seděl o samotě.
