Už nezakopáváte o titěrné ponožky, co bývaly všude.
Dřez není plný ohřátých lahviček.
A ty tiché chvíle v 3 ráno, kdy jste spolu seděli v křesle a hvězdy tiše sledovaly, jak ho krmíte – ty jsou pryč.
Dítě se už nebudí uprostřed noci s nataženou ručičkou. Už ho neukolébáváte šeptem „ještě minutku, zlato“ s těžkými víčky.
Jednoho dne si ho vezmete do náruče… a bude těžší, než si pamatujete.
Jednoho dne začne mluvit ve větách.
Jednoho dne si uvědomíte, že už nepláče jen tak. Že se smálo jinak. Že vyrostlo.
A vás to zasáhne.
Mrkli jste. A vaše miminko zmizelo. Na jeho místě stojí malý člověk.
Nikdo vás nepřipraví na to, jak ticho začne bolet.
Jak vám bude chybět nepořádek.
Jak si budete přát ještě jednu bezesnou noc, protože tehdy vás potřebovalo víc než kohokoliv jiného.
Tak pokud právě teď držíte své miminko, ať už křičí, nebo se vám tulí do náruče – užijte si to. Neodkládejte to.
Protože jednoho dne zjistíte, že to byly ty chvíle, na které budete vzpomínat se slzami v očích.
A budete za ně vděční.
