Nastalo ticho. Otec chvíli mlčel, než klidně a pevně odpověděl: „Tak si ji vezmi.“
Karel se zalekl. „Cože? To nemyslíš vážně. Vždyť jsme spolu sotva chodili. Nejsem na to připravený. Vždyť je to jen... prostě se to stalo.“
„To se stalo? Takže na to ses muž cítil, ale teď na následky už ne?“ Jan zavrtěl hlavou a zavolal na manželku: „Marie! Pojď sem, máme tady problém.“
Do místnosti přišla Karelova matka, utírajíc si ruce o zástěru. Když uslyšela, o co jde, její výraz se změnil v ledový štít.
„No tak, Karel má pravdu,“ spustila hned. „Dneska holky vědí, jak na to. Nachytají chlapa, otěhotní, a pak chtějí všechno. Kdo ví, jestli je to vůbec tvoje. A i kdyby – nemáme povinnost brát si první, kdo přijde. Nech si udělat testy. Máme vlastní život a nebudeme přebírat zodpovědnost za každý přešlap.“
Jan se na ni tiše podíval. „A co když je to opravdu jeho dítě? Co pak?“
„I tak ho nikdo nenutí ženit se. Ať si to srovná Lída sama. Karel je ještě mladý.“
Marie se vrátila zpátky do kuchyně a Jan s Karlem zůstali sami. Otec se zadíval na syna dlouhým pohledem.
„Víš, Karle, když jsem byl mladý, byl jsem taky v podobné situaci. Miloval jsem jinou, ale tvou matku jsem si vzal, když otěhotněla. Ne protože jsem musel, ale protože jsem věděl, že to dítě za nic nemůže. Bylo moje. Tvoje existence je důsledkem mé tehdejší volby. A nikdy jsem toho nelitoval.“
Uplynuly tři měsíce. DNA test přinesl nevyvratitelný výsledek: „Jste otec s pravděpodobností 99,9 %.“
Když Jan položil výsledky na stůl, Marie odsekla: „No a co? Tak je to jeho. Ale Lídu k nám do domu stejně nepustím. Ať si dítě vychová sama. My mu vděční nejsme.“
Karel seděl mlčky. Slova mu zamrzla v krku. Otcovy oči ho však propalovaly.
Pak Jan vstal. Jeho hlas zněl tiše, ale tvrdě jako kámen:
„Jestli vy dva nechcete přijmout odpovědnost, přijmu ji já. Když jste syna zradili, já to dítě neopustím. Je to moje krev, můj vnuk. Koupím pozemek, postavím dům, postarám se o něj. A vy – ode dneška nečekejte ode mě ani korunu. Žádné dědictví, žádné dary. Vše, co jsem za život vydělal, bude jeho. Karle, pro mě jsi přestal být synem.“
Marie vybuchla: *„Ty ses úplně zbláznil? Vlastního syna chceš vydědit? Za tohle, za jednu chybu?“
Jan ale mlčky odešel. Když jednou něco řekl, vždy to splnil.
Karel tam seděl, zdrcený vlastní zbabělostí. Teprve teď si začal uvědomovat, co vlastně udělal. Že zatímco hledal výmluvy, jeho otec zachoval čest celé rodiny. A že dítě, kterému odmítl dát jméno, našlo ve starém muži ochranu, kterou od vlastního otce nikdy nedostalo.
