„Kam chceš jít?“
Růžena mu věnovala klidný pohled:
„To už není tvoje starost. Prozatím budu u kamarádky na chatě. A co bude dál? To teprve uvidím.“
Viktor nechápal, co se stalo. Nechápal, že Růžena už měla všechno dávno promyšlené. A že důvod byl mnohem vážnější, než si dokázal představit.
Před třemi dny totiž vyslechla šokující diagnózu. Lékař k ní přes brýle vzhlédl a tiše řekl:
„Vaše prognóza není příznivá. Maximálně osm měsíců. S léčbou snad rok.“
Růžena vyšla z ordinace jako ve snách. Město kolem ní žilo svůj každodenní život — tramvaje rachotily, lidé spěchali s taškami, slunce se dralo skrz mraky. Jen ona cítila, že její svět se zhroutil.
V parku si sedla na lavičku a upřeně hleděla do země. Vedle ní usedl starý muž. Chvíli mlčeli, než se ozval:
„Přeji si, aby můj poslední den byl teplý. Už toho nechci moc, ale slunce — to je dar.“
Růžena se pousmála, ale její hlas byl roztřesený:
„Kdybych věděla, že mi zbývá jen rok, myslela bych na to stejně.“
Stařec ji chápavě pohladil pohledem:
„Tak už nic neodkládejte. Já měl tolik až, že by mi vyplnily celý život. Jenže už je pozdě.“
Ta slova v ní spustila lavinu. Uvědomila si, jak její život vždy patřil druhým — práci, kterou nenáviděla, manželovi, který už dávno přestal být partnerem, dceři, která ji kontaktovala jen, když něco potřebovala. A pro sebe? Vždy až někdy.
Ale to „někdy“ už nemuselo přijít. Proto udělala to, co nikdy dřív: řekla NE. Všem. A okamžitě.
Druhý den podala žádost o dovolenou, vybrala úspory a odešla. Manžel nechápal, dcera ji prosila o peníze, ale ona zůstávala pevná:
„Ne.“
Na chalupě kamarádky se poprvé nadechla. Seděla na verandě, zabalena v dece, a dívala se do korun stromů. Cítila, že konečně žije — ne přežívá.
Po týdnu odletěla k moři. Právě tam v malé kavárně potkala Jiřího. Spisovatele. Chytrého, laskavého muže, který jí naslouchal, vyprávěl o knihách, životě i vlastních ztrátách. A poprvé po mnoha letech se smála od srdce.
Po několika týdnech jejich vztah sílil. Jednoho večera, když seděli na terase, ji Jiří chytil za ruku a řekl:
„Zůstaň tady. Buďme spolu. Ty jsi můj nový začátek. Miluji tě, Růženo.“
Přikývla. Proč ne? Času je tak málo. Lepší je být šťastná krátce, než nešťastná dlouho.
Uplynuly dva měsíce a Růžena se cítila lépe než za posledních dvacet let. Procházky u moře, ranní káva, večerní rozhovory, úsměvy… Dcera ji zpočátku vydírala výčitkami, později to vzdala. Viktor jí vyplatil podíl a zmizel z jejího života.
Jednoho slunečného rána však zazvonil telefon. Na druhém konci byl lékař, jeho hlas byl nervózní:
„Paní Vlachová? Moc se omlouvám. Došlo k administrativní chybě. Ty výsledky nebyly vaše. Jste zcela zdravá. Maximálně vyčerpaná. Ale jinak v pořádku.“
Růžena chvíli mlčela. Pak se rozesmála — upřímně, nahlas, s očima plnými slz štěstí.
„Děkuji, pane doktore. Právě jste mi daroval celý život.“
Pohlédla na spícího Jiřího a s úsměvem mu šla uvařit ranní kávu. Už nežila pro druhé. Teď konečně žila pro sebe. A ten život právě začínal.
