Když se Zuzana odstěhovala k rodičům na venkov, studovala třetí ročník univerzity. Byla tichá, uzavřená a vážná dívka. Společenské večírky ani zábavu nevyhledávala, raději se ponořila do knih a trávila večery v klidu domova. Její rodiče byli na dceru hrdí. Otec ji zbožňoval a byl pro ni vzorem muže, jakého si jednou přála mít po svém boku.
Vedle jejich domu bydlel mladý pár — Martin a Květa. O pět let starší než Zuzana, bezdětní, krásní a na první pohled dokonalí. Zuzana si často všímal Martina, když se vracel z práce. Jeho laskavý pohled, pevné ruce a šarm jí nedávaly spát. Brzy pochopila, že se zamilovala — poprvé, hluboce a bolestivě.
Rodiče jednou na Vánoce pozvali sousedy na návštěvu. Martin byl příjemný, vstřícný, vtipný, zatímco Květa působila spíše zdrženlivě a chladně. Po tomto večeru se Zuzana už nedokázala ubránit svým citům. Martin jí zabral všechny myšlenky. Na přednáškách se nesoustředila, celé dny snila o náhodných setkáních, při kterých zachytávala jeho úsměv, pohled, každé gesto.
Léto přineslo častější shledání. Jednoho dne ho potkala u rybníka s udicí. Pozval ji na rybaření, kam Květa nikdy nechtěla. Po společně stráveném odpoledni ji letmo pohladil po vlasech a řekl:
„Zuzanko, ty jsi úžasná.“
Ta slova jí rezonovala v hlavě celé noci, kdy plakala do polštáře. Dobře věděla, že tenhle cit nemá budoucnost. Rozhodla se mu vyhýbat, ale city byly silnější než rozum.
Uběhly tři roky plné vnitřního boje. Martin jí byl stále nablízku — přátelský, galantní, ale zároveň nedostupný. Jeho žena Květa na Zuzanu hleděla s chladnou rezervovaností, možná tušila víc, než dávala najevo.
Pak přišel osudový zlom — Zuzana na vernisáži poznala Jakuba. Byl malíř, o sedm let starší, okouzlil ji svým nadšením a schopností vnímat krásu umění. Po několika měsících ji požádal o ruku. Zuzana souhlasila, přesvědčená, že snad konečně překoná bolestivou lásku k Martinovi.
Ale noc před svatbou ji Martin náhodně potkal ve městě. Vyšli na procházku, a tam z ní konečně vytrysklo celé její trápení:
„Copak to nevidíš? Miluju tě, Martine. Celé ty roky…“
Martin ji objal a tiše zašeptal:
„Vidím, holčičko. Ale nenič si život. Jakub je dobrý člověk. Budeš s ním šťastná. Já jsem ženatý.“
Nedokázala mu položit další otázku, jejich cesty se rozešly.
Po svatbě se přestěhovala k Jakubovi. Snažila se začít nový život. Jakub ji upřímně miloval, rozmazloval ji květinami a dárky, vnesl do jejího života barvy a vášeň. Přesto v ní Martinova tvář přetrvávala jako tichý stín.
Navštěvovali rodiče jen zřídka, a tak s Martinem dlouho nepřišla do kontaktu. Až do onoho dne, kdy spatřila Květu v doprovodu jiného muže. Rodiče jí tehdy vysvětlili, že se Květa s Martinem rozvedla. Martin se odstěhoval a přenechal jí dům. Květa teď plánovala nové manželství.
Zuzana zůstala sedět, zmítaná nečekanou směsicí emocí. Přepadla ji lítost, vzpomínky, ale i jakési neuchopitelné uvolnění.
A pak přišla zpráva, která její vnitřní boj definitivně ukončila — čekala dítě. Jakub byl nadšený, zářil štěstím a její bolestivé sny o Martinovi postupně mizely. Když jednoho večera probuzená poslouchala tiché dýchání svého manžela vedle sebe, uvědomila si, že její dlouhý sen o zakázané lásce konečně dozněl.
Našla klid. A v něm novou ozvěnu lásky — tentokrát čisté, opravdové a její vlastní.
