První setkání s paní Libuší bylo studené jako zimní vítr. Jakmile zjistila, že pocházím z Moldavska, okamžitě dala najevo svůj odpor. „Zase Moldavanka. Nejprve Romové, teď vy. Pořád na mě posílají odpad,“ ucedila s pohledem, který mrazil až na kost.
A tím to rozhodně nekončilo. Každé ráno začínalo kritikou: kaše nebyla dost hustá, prach nebyl dost setřený, dveře bouchly příliš hlasitě, dokonce jsem i „dýchala moc nahlas“. Nejednou jsem slyšela, jak do telefonu své dceři šeptá, že určitě kradu. Často jsem musela zatnout zuby, když mě osočovala, že jsem si přivlastnila peníze, které se nakonec samy našly v její kabelce. Nikdy se za svá obvinění neomluvila.
Půl roku jsem to vydržela. Jediná myšlenka, která mě držela nad vodou, byla ta na nemocnou mámu doma. Ale když mě paní Libuše napadla kvůli údajnému zcizení peněz, má trpělivost praskla. Sbalila jsem si věci a rozhodla se odejít.
Stála u dveří, s ledovým úšklebkem. „Tak běž. Stejně se vrátíš. Tvoje bída tě donutí,“ řekla, jistá si svou pravdou.
V té chvíli jsem v sobě našla klid, který jsem dosud nepoznala:
„Zvládnu to. I bez vás.“
A pak se stalo něco nečekaného. V jejím hlase se objevilo něco, co jsem dosud neslyšela – lítost a zmatení.
„Ty… to všechno jsi vydržela kvůli matce?“
Beze slova jsem přikývla. Vše jsem jí řekla – o operaci, o dluzích, o zoufalé snaze pomoci rodině. Sedla si vedle mě, vzala mě za ruku a nečekaně se rozplakala. Slzy jí stékaly po tvářích, jako by právě spadla těžká maska, kterou nosila léta.
„Promiň… Mstila jsem se. Ne tobě, ale své dceři. Opustila mě. Doufala jsem, že když odejdeš, ona se vrátí. Ale ty... ty jsi všechno vydržela. Kvůli své mámě.“
Od toho dne se náš vztah změnil k nepoznání. Začaly jsme si povídat. Vyprávěla mi o svém životě, já jí zase o svém dětství, o Moldavsku, o rodině. Dokonce mi dala peníze, abych mohla jet navštívit manžela. Po návratu mě přivítala u dveří s šálou, kterou sama upletla.
Byly to krásné poslední čtyři měsíce jejího života. Když tiše odešla ve spánku, plakala jsem, jako bych přišla o vlastní babičku.
O týden později mě pozvala její dcera Alena spolu s právníkem. Věděla jsem, že jde o dědictví, ale vůbec mě nenapadlo, co přijde.
„Musím vám oznámit obsah závěti,“ řekl právník. „Libuše Antonínová vám odkázala značnou částku.“
Alena zbledla. Její reakce byla okamžitá a plná jedu:
„To se zbláznila! Cos jí udělala?! Podplatila jsi ji? Manipulovala jsi mou matku?!“
Beze slov jsem k ní přistoupila. V očích měla zlost, já v očích klid. A pak jsem udělala něco, co ji naprosto odzbrojilo:
Objala jsem ji.
Tak, jako jsem jednou objala její matku, když potřebovala pochopit, že někdy stačí být člověkem.
