reklama
Když jsem se ve svých sedmadvaceti letech vydala z Moldavska do Brna, měla jsem před sebou jasný plán. Pracovat maximálně rok a půl, vydělat dost na to, abych splatila dluhy z hypotéky a pomohla mámě, kterou čekala náročná operace. Věřila jsem, že to zvládnu, i když jsem věděla, že to nebude lehké.
Práci jsem našla rychle. Agentura mě nasměrovala k jedné starší paní, která hledala pečovatelku pro svou matku. Čtyřiaosmdesátiletá Libuše Antonínová potřebovala každodenní péči a Alena Vítová, její dcera, chtěla, aby měl kdo na starou paní dohlížet. Plat sice nebyl závratný, ale byl pravidelný. A v mé situaci to byl záchranný kruh.
Pokračujte ve čtení článku na další straně níže.
