Jednoho dne přišla do útulku žena jménem Jennifer. Okamžitě ji zaujal chlapec s hlubokýma, smutnýma očima, který držel opotřebovaného plyšového medvídka. Jennifer, která sama čelila životním výzvám, v něm viděla zraněnou duši toužící po lásce a pochopení.
Přistoupila k němu opatrně, aby ho nevyděsila, a jemně promluvila: "Ahoj, já jsem Jennifer. Ráda bych tě poznala." Stewart, zvyklý na zklamání, se na ni podezíravě podíval a zeptal se: "Jste další, kdo se na mě podívá a pak odejde?" Jeho hlas byl tichý, plný nedůvěry.
Jennifer se posadila vedle něj, udržujíc si odstup, aby respektovala jeho prostor. "Ne, nejsem tady, abych tě jen viděla a odešla. Chtěla bych, abys šel se mnou domů," řekla s úsměvem. Stewartovy oči se naplnily slzami. "Opravdu mě chcete? Všichni říkají, že jsem smutný a tichý." Jennifer mu odpověděla: "Chci tě víc než cokoli jiného na světě. Víc, než si dokážeš představit."
Adopce byla dokončena a Stewart našel nový domov. Přesto odmítal přijmout Jennifer jako svou matku, držel si od ní odstup a neustále očekával další zklamání. Jennifer se nevzdávala, projevovala mu lásku a trpělivost, ale Stewartovy zdi zůstávaly neprolomitelné.
Léta plynula a vztah mezi nimi zůstával chladný. Jennifer onemocněla a nakonec zemřela, aniž by se dočkala synovy lásky. Po její smrti se Stewart rozhodl navštívit její hrob. Na náhrobku našel obálku se svým jménem. Uvnitř byl dopis, ve kterém Jennifer popsala svou lásku k němu, své naděje a sny o jejich společné budoucnosti. Psala o tom, jak ho milovala od první chvíle, kdy ho spatřila, a jak věřila, že jednoho dne její lásku přijme.
Stewartovy slzy smáčely dopis, když si uvědomil, jak moc ho Jennifer milovala a jak promarnil šanci ji poznat a přijmout její lásku. Tato zkušenost ho hluboce zasáhla a rozhodl se změnit svůj přístup k lidem kolem sebe, otevřít své srdce a přijímat lásku, kterou mu život nabízí.
