Jakoby včera si Věra vybavila devadesátá léta, kdy nebylo jednoduché sehnat ani základní potraviny, natož připravit bohatou rodinnou hostinu.
Tehdy za ní přišly malé dcerky se skromným přáním:
„Mami, všechny holky ve třídě už mají angorské čepice. Nemohla bys nám je koupit taky?“
Věra dlouho přemýšlela, ale nakonec v sobě našla sílu. Vydala se na trh, utratila poslední koruny a dcerám jejich vysněné čepice koupila. Na narozeninový stůl však už peníze nezbyly.
Zázračná náhoda pomohla připravit hostinu
Pak ale přišla nečekaná šance. V samoobsluze zaslechla známé volání: „Šunka!“ Dav se vrhl k pultu a Věra stihla urvat dva kusy. Další den díky známé prodavačce získala i máslo – zboží, které tehdy připomínalo výhru v loterii.
S pomocí dcer, které stály s lístky ve frontě, nakonec přece jen dokázala připravit slavnostní stůl. Kuře na rýži, salát z tavených sýrů, vajec a česneku, jablečný závin. Nic luxusního, ale srdce celé rodiny bilo šťastně.
Dnešní narozeniny: návrat do dětství
Dnes bylo všechno jiné. Dcery už měly své rodiny, vnoučata lítala po domě, rodiče už tu dávno nebyli. Přesto Věra chystala tentýž slavnostní stůl, jako by se vrátila o třicet let zpátky.
„Mami, co tu tak krásně voní?“ ptala se Alena, když vcházela s Janou do bytu.
„Nechceme pizzu!“ ozývalo se v předsíni z úst vnoučat.
Jakub dorazil jako poslední, s narozeninovým úsměvem a Ríšou, rodinným psem, v patách. Když vešli do jídelny, na chvíli všichni ztichli.
„Mami… to je jako tenkrát…“ vydechla Jana dojatě.
Na stole vonělo dozlatova upečené kuře, nechyběl ani legendární sýrový salát a k němu buchta s čajem. Všichni na okamžik zapomněli na věk, starosti i dnešní svět.
Dárek, který nelze koupit
Když večer hosté odjeli a dům se ponořil do ticha, Jakub objal svou ženu a zašeptal:
„Děkuji, drahá. Připomněla jsi mi ty nejkrásnější časy. Neměli jsme peníze, na balkón jsme šetřili celý rok, gauč jsme si pořizovali po kouskách. Ale byli jsme spolu. A jsme i dnes. To je to nejdůležitější.“
Věra se usmála a pohladila manžela po ruce:
„Ať je takových dnů ještě hodně, miláčku. Hodně…“
Ten večer nebyl jen oslavou narozenin. Byl oslavou rodiny, která prošla těžkými časy, ale nikdy neztratila to nejcennější – vzájemnou lásku.
