Studovala jsem mediální produkci, zatímco Celeste komunikaci. Vtáhla mě do svého světa lesku, večírků a záře reflektorů. A já jí to dlouho dovolovala. Říkala jsem si: „Je prostě taková, ona září, já stojím vedle ní.“
První trhlina
Všechno se začalo lámat při společných projektech. Když jsem navrhla námět na krátký film a projekt byl přijat, Celeste se okamžitě nabídla, že mi „pomůže s vizí“. Jenže za chvíli profesoři chválili už jen ji.
„Celestein film je skvělý!“ opakovalo se stále dokola.
Přitom to já seděla celé noci u střihu, přepisovala scénář a režírovala každý záběr. Celeste uměla jen skvěle prodávat. To byla její superzbraň. Ale pořád jsem tomu nevěnovala pozornost. Přátelství přece znamená sdílení úspěchu, ne?
Osudový zlom v Lisabonu
V posledním ročníku jsem natočila dokument „Still Blossoming“ — intimní zpověď o mamince a jejím boji s depresí. Film byl vybrán do prestižní studentské soutěže v Lisabonu. Byla to moje životní šance.
Celeste samozřejmě nabídla, že poletí se mnou „na podporu“. Přišla v rudých šatech, sebevědomá a nepřehlédnutelná. Já jen v černé kombinéze, srdce mi tlouklo očekáváním.
Po promítání přišla beseda s porotou. Když jsem si šla pro vodu, spatřila jsem Celeste, jak s nimi nadšeně rozebírá projekt. Mluvila o „naší vizi“, o „našem příběhu“. Nepředstavila mě. Nezmínila, že film je celý můj.
Večer v hotelu jsem ji konečně konfrontovala:
„Tohle děláš pořád. Zabíráš místo, které ti nepatří.“
Její odpověď mě sebrala: „Pokud se neumíš sama prosadit, neobviňuj mě, že vyplňuji ticho.“
Byla to facka bez ruky.
Zrod nový
Vrátila jsem se domů, utápěla se ve slzách a chtěla s filmem skoncovat. Ale pak přišel osudový e-mail. Ana Ribeiro, slavná portugalská režisérka, mi nabídla mentorství. Všimla si mě. Mě — ne Celeste.
Pod jejím vedením jsem vytvořila nový projekt — dokumentární seriál o ženách, které také zůstávaly ve stínu. Tentokrát jsem už nevytvářela pro někoho jiného. Byla to moje tvorba. Můj hlas. Moje světlo.
Seriál získal cenu na Evropském festivalu digitálního umění a koupila ho prestižní platforma. Najednou jsem nebyla tichým stínem — stala jsem se tváří projektu.
Celeste se ozvala. Veřejně gratulovala na Instagramu, v soukromí mi nabídla pomoc s „veřejnou image“. Už jsem ale neodpověděla. Ne z hněvu, ale z pochopení.
Opravdový přítel nezhasíná vaše světlo, aby to jeho zářilo víc.
Moje největší lekce
Dnes vedu mistrovské kurzy pro mladé filmařky, které nejsou nejhlasitější. Učím je, že mlčet není pokora, pokud vás to stojí vlastní hlas.
„Nepotřebujete něčí svolení, abyste zazářily. Váš hlas má sílu — i když se vám při jeho vyslovení třese hlas.“
Celeste dál hledá nové publikum. Ale už mě nezajímá. Zatímco ona bojovala o místo v cizím světle, já jsem si postavila vlastní pódium. A tentokrát z něj nehodlám odejít.
