"Připomínáš mi mě samotnou," řekla mi jednou, když se jí kolem očí tvořily vrásky. "Ta zvědavost, ta touha po poznání... nenech si to od nikoho vzít."
Nikdy však nezapomněla, odkud pochází. Věděla, jak málo se v naší kultuře cení vzdělání žen, a pevně věřila, že to není správné.
"V naší rodině," říkávala často moje matka, "ženy mají být manželkami a matkami, ne učenkami."
Ale teta Marta nesouhlasila.
"Žena se vzděláním má na výběr," oponovala. "A možnost volby je svoboda."
Proto, než zemřela, zajistila, aby byly pro všechny její příbuzné ženského pohlaví zřízeny spořicí účty na financování jejich vzdělání.
Moji rodiče to však viděli úplně jinak.
Viděli to jako snadné peníze.
"Všechno je to na tvé jméno, Sofie," řekla mi teta Marta při své poslední návštěvě. "Téměř 75 000 dolarů na tvé vzdělání. Nikdo na to nemůže sáhnout, jen ty."
Pamatuji si, jak jsem ji pevně objala, slzy mi stékaly po tvářích.
"Udělám ti radost," slíbila jsem.
Pohladila mě po tváři. "Už jsi mi radost udělala, drahá."
Když o několik měsíců později zemřela, hluboce jsem truchlila. Ale držela jsem se příslibu budoucnosti, kterou mi darovala.
Po léta jsem tvrdě pracovala ve škole s vědomím, že mám finanční polštář na vysokou školu. Zatímco ostatní děti se obávaly stipendií a finanční pomoci, já jsem mohla snít ve velkém.
Když jsem absolvovala střední školu, byla jsem plná naděje. Nebyla jsem bohatá, ale měla jsem něco neocenitelného. Budoucnost.
Šla jsem do banky, nadšená, že si vyberu prostředky, které mi teta Marta zanechala, abych zaplatila za první semestr.
Jenže... byly pryč.
Seděla jsem v bance a zírala na zůstatek. 13 000 dolarů. To bylo vše, co zbylo. Věděla jsem, že tam bylo víc. Mnohem víc. Dost na celé mé vzdělání.
"Musí to být nějaký omyl," řekla jsem bankovnímu úředníkovi. "Na tomto účtu by mělo být 75 000 dolarů."
Úředník vypadal nepříjemně.
"V průběhu posledních dvou let bylo provedeno několik výběrů," vysvětlil mi a ukázal výpis. "Všechny byly autorizovány s patřičným podpisem."
Mým podpisem. Ale já jsem nic nepodepsala.
Zmatená a s pocitem na zvracení jsem šla rovnou za rodiči.
"Kde jsou všechny peníze, které mi teta Marta zanechala?" zeptala jsem se. "Kdo je vybral z mého účtu a proč?"
"Ach, tohle?" řekla matka a mávla rukou. "Potřebovali jsme je."
"Na co jste je potřebovali?" zopakovala jsem se sevřeným hrdlem.
"Tvůj bratr měl přece svatbu," odpověděla matka, jako by to vysvětlovalo vše.
"A dům potřeboval opravy," dodal otec.
"A taky jsme trochu investovali do podnikání tvého strýce. Ale neboj, všechno to zůstalo v rodině."
Nemohla jsem uvěřit vlastním uším.
„To nebyly vaše peníze,“ řekla jsem tiše.
„To byly peníze určené výhradně pro moje vzdělání. Teta Marta to tak výslovně uvedla.“
Rodiče jen pokrčili rameny, jako by to nebylo nic zvláštního.
„My jsme přece tvoji rodiče,“ odvětila matka. „Věděli jsme, co je nejlepší.“
„A přece jsi ještě nikam na školu nenastoupila,“ dodal otec. „Ty peníze by tam jen ležely. Aspoň takhle posloužily rodině.“
V ten moment jsem pochopila, že zradili nejen mě, ale i odkaz mé pratety. Cítila jsem směs bolesti, hněvu a hořkosti. Byla to čistá zrada.
Jenže teta Marta byla moudrá. Ve své závěti zahrnula právní klauzuli, která chránila peníze před zneužitím. Klauzule uváděla, že pokud budou finanční prostředky vybrány někým jiným než mnou a použity k jiným účelům než ke studiu, celá pozůstalost přejde na ženskou organizaci podporující vzdělání dívek v rozvojových zemích.
S tímto vědomím jsem se spojila s právníkem, který tetinu závěť vypracovával. Po několika týdnech jsme zjistili, že rodiče skutečně zfalšovali můj podpis a porušili podmínky dědictví. Peníze tedy musely být vráceny a zbylá částka, kterou už nebylo možné obnovit, byla nahrazena ze zajištěného majetku.
Rodina byla šokována. Někteří příbuzní mě obviňovali, že jsem hanbou pro rodinu. Jiní se odvážili mi tiše poděkovat – hlavně mladší sestřenice, které věděly, že teta Marta myslela i na jejich budoucnost.
Dnes studuji medicínu na univerzitě, o které jsem snila. Není to jednoduché – studium je náročné, ale vím, proč tam jsem. Bojuji za sebe, za odkaz ženy, která mi věřila, a za každou dívku, která potřebuje vědět, že má právo na vlastní volbu.
