Ale právě takovou fenu Clara objevila – starou, nemocnou Maggie. Ležela v koutě útulku, tichá, téměř rezignovaná, a přesto v její unavené přítomnosti bylo cosi dojemného. Clara to cítila okamžitě: „Potřebuje mě.“ Greg zuřil. „Když ji vezmeš domů, odcházím.“ A odešel.
První týdny byly peklo
Maggie byla slabá, křehká, zničená životem. Clara ji koupala, vařila jí speciální jídla, masírovala klouby, zahřívala ji přikrývkami. A přitom čelila rozvodu. Slzy, právníci, samota. Ale Maggie byla po jejím boku – s čumákem v dlani, s tichým štěkáním, když bylo potřeba pohladit duši.
A pak se začalo něco měnit.
Maggie začala žít. Jíst. Radovat se z maličkostí. A Clara spolu s ní. Uzdravovaly se – pomalu, ale společně.
Náhodné setkání a Gregova slova, která měly ranit
O půl roku později Clara narazila na Grega. Čekal, že uvidí zlomenou ženu a mrtvého psa. „Kvůli tomu všemu jsi mě opustila? Za pár měsíců trápení?“ vyštěkl. Jenže Clara už nebyla zlomená. Vedle ní stála Maggie – silná, krásná, s lesklou srstí. A držela se za ruku s mužem jménem Mark.
Greg nechápal. Clara mu jen klidně řekla: „Jediné, co Maggie potřebovala, byla láska. A to se netýká jen psů.“
Happyend, který nikdo nečekal
Mark byl muž, který pochopil Clarino srdce. A o šest měsíců později, v tom samém parku, kde Maggie kdysi běžela po procházce, poklekl na jedno koleno a požádal ji o ruku. Clara se rozesmála a řekla „ano“.
A Maggie? Ta štěkala radostí. Jako by tušila, že všechno, čím prošly, vedlo k tomuto okamžiku.
Clara přišla o manžela, ale získala něco mnohem cennějšího – nový začátek, lásku, a především záchranu, kterou jí nenabídl nikdo jiný než nemocný pes. Někdy ty nejzoufalejší volby otevřou dveře k tomu nejlepšímu v životě.
