Jeho mladší bratr Jakub si z něj často dělal legraci:
„Brácho, ty skončíš sám, s knihama a s krávou na dvoře.“
Václav se jen tiše usmíval, ale v hloubi duše ho samota tížila.
A pak přišlo to osudové léto.
Jednoho červencového rána vyrazil kosit louku, aby připravil krmení na zimu. Slunce pálilo, Václav unaveně seděl u posledního kousku nepokosené trávy, když uslyšel ženský hlas plný bolesti. Otočil se — uviděl mladou ženu, která si držela nateklou ruku.
„Včela... dostala mě,“ sotva vypravila.
Bez zaváhání jí vytáhl žihadlo, uklidnil ji a poprvé si v klidu všiml jejích jemných rysů. Jmenovala se Julie a právě přijela do vesnice učit malé děti. Dočasně se ubytovala u své tety Anny, která pracovala v místní nemocnici. I ona sem utekla před minulostí — před bolestivým rozchodem a zradou od nejlepší kamarádky.
Setkání na louce se stalo začátkem něčeho, co ani jeden z nich nečekal. Václav, dosud plachý a uzavřený, cítil, že tentokrát nesmí svou šanci propásnout. Bratr Jakub ho doslova dotlačil k tomu, aby Julii pozvali na návštěvu k jejich rodině. A od té chvíle mezi nimi začalo něco víc než jen náhodné setkání.
Dlouhé rozhovory na zápraží, společné procházky k řece, tiché večery s knihou v ruce. Oba zjistili, jak moc je jejich životy spojila nejen samota, ale i touha po klidu a opravdovosti. Žádné hry, žádné předstírání — jen čistá láska.
„Teď už nechápu, jak jsem bez tebe mohl žít,“ vyznal se jí jednou Václav, když spolu stáli na břehu řeky při východu slunce.
„Nikdy bych neřekla, že potkám někoho jako ty… právě tady,“ odpověděla mu Julie tiše.
Za dva měsíce vesnicí zněla hudba jejich svatby. Václav se změnil — z tichého samotářského mechanika se stal milující manžel. Julie konečně našla bezpečí a něhu, po které celý život toužila.
„Tak se potkaly dvě poloviny,“ řekla teta Anna, když sledovala, jak šťastný pár tančí.
A Jakub se zasmál:
„Stačilo jedno posečení trávy — a je to na celý život.“
Osud někdy stačí nasměrovat jedinou náhodou. A včelí žihadlo tak změnilo dva životy navždy.
