Celý život měla o syna starost. „Pořád jen doma, Vojto. Takto prosedíš celý život!“ vyčítala mu často. Připomínala mu kamaráda Honzu, který měl práci, rodinu, děti i rozvod za sebou. Život mu běžel na plné obrátky, zatímco Vojta se nehnul z dílny. „Do koho jsi takový? Po mně ne, po otci taky ne! Až my nebudeme, zůstaneš sám!“
Vojta její nářky tiše snášel. Celý život byl zamlklý. Sotva dokončil školu, uzavřel se do své malé truhlářské dílny, kde zpracovával dřevo s mimořádnou trpělivostí a citem. Objednávky měl naplánované na měsíce dopředu, lidé za ním jezdili i z města. Přesto zůstával osamělý.
Tehdy přišla zakázka, která měla změnit jeho život. Mladá žena si u něj objednala psací stůl pro svého nemocného syna. Komunikace probíhala přes internet a Vojta se domníval, že píše s mužem. Když na místo dorazil, otevřela mu drobná žena s jemným hlasem.
„Dobrý den, přivezl jsem objednávku pro pana Jirku.“
„Já jsem Jitka,“ usmála se. „Prosím, jen potichu, můj syn Martínek má strach z cizích.“
Vojta vešel do bytu a uviděl bledého chlapce, který skládal kostky u starého stolku. Bez zbytečných slov složil nový stůl, přenesl chlapcovy věci a tiše ustoupil. Martínek se usadil, položil nohy na podnožku a dál si skládal. Vojtovi přeběhl mráz po zádech – ten pohled znal. Viděl sám sebe před lety.
Jitka mu tiše pověděla svůj příběh. „Můj muž nás opustil, Martínek má kvůli němu potíže, ale věřím, že časem bude lépe. Děkuji vám, že jste přijel.“
Vojta přikývl. Chtěl odejít, ale ještě chvíli pozoroval chlapce, jak se zaujatě věnuje své hře. V jeho očích zahlédl stejnou uzavřenost, jakou kdysi cítil v sobě.
Od té chvíle začal Vojta k Jitce a Martínkovi jezdit častěji. Ne jako řemeslník, ale jako přítel. S Martínkem si hráli, stavěli ze dřeva nové figurky a každý večer před spaním mu chlapec šeptal své malé tajemství. Vojta, který kdysi nedokázal najít slova pro nikoho, nyní nacházel ta nejdůležitější právě pro něj.
A Alžběta? Ta se s úžasem dívala, jak její syn konečně otevřel srdce – nejen Martínkovi, ale i životu.
