Je dobře známo, že počet mutací v DNA narůstá s věkem. Dosud ale nebylo jasné, jak přesně tento proces vypadá v tkáních lidí, kteří nemají žádné zjevné onkologické onemocnění. Nový výzkum proto sleduje, jak se buňky chovají v průběhu stárnutí – od mladé dospělosti až po vysoký věk – a jaké genetické „jizvy“ si nesou.
Od dvaceti do pětasedmdesáti: devět lidí, jeden orgán, tisíce změn
Studii provedli odborníci z Wellcome Sanger Institute a MRC Cancer Unit na Cambridgeské univerzitě. Zaměřili se na tkáň z jícnu, orgánu, který je v přímém kontaktu s potravou i nápoji a je dlouhodobě vystaven různým dráždivým vlivům. Vzorky byly odebrány od devíti dobrovolníků ve věku od 20 do 75 let, kteří byli považováni za zdravé – netrpěli rakovinou jícnu ani jiným onemocněním tohoto orgánu.
Buňky z jícnu pak prošly detailním genetickým rozborem. Cílem bylo najít zmutované buňky a zjistit, jaké typy mutací se v nich objevují, jak často vznikají a jak se jejich počet mění s věkem. Výsledky šokovaly i samotný výzkumný tým.
Mutace už u dvacetiletých: stovky změn v každé buňce
Analýza ukázala, že už u dvacetiletých je každá jednotlivá buňka jícnu poseta stovkami mutací. U starších účastníků studie se počet změn v DNA vyšplhal až na zhruba 2 000 mutací na buňku. Tento dramatický nárůst potvrzuje, že naše tělo se během života stává jakousi „mapou“ genetických zásahů, které se hromadí krok za krokem.
Vědci ale zároveň zdůrazňují, že přítomnost mutací sama o sobě neznamená automaticky rakovinu. Jen určité specifické změny v konkrétních genech mohou nastartovat proces, který vede k nekontrolovanému dělení buněk a vzniku nádoru. Většina mutací je pro organismus zřejmě neutrální nebo má jen minimální dopad.
Šokující podíl „rizikových“ mutací ve zdravém jícnu
Obzvlášť znepokojivé je zjištění, že více než polovina buněk jícnu u lidí ve středním věku nese mutace v genech, které jsou spojovány s rakovinou. To znamená, že i tkáň, která navenek působí zcela zdravě, je geneticky mnohem „rizikovější“, než si odborníci dosud připouštěli.
Jeden z autorů studie, profesor Phil Jones, přiznal, že tým nečekal tak vysoký výskyt těchto změn v běžné populaci. Podle jeho vyjádření výsledek jasně ukazuje, že lidské tělo je mnohem odolnější, než by se při pohledu na samotná čísla mohlo zdát – jinak by totiž rakovina vznikala mnohem častěji.
Gen TP53: známý hráč v pozadí rakoviny jícnu
Vědci se při analýze zaměřili na konkrétní geny, které se často objevují u nádorových onemocnění. Jedním z nich je TP53, klíčový gen, který bývá označován jako „strážce genomu“. Jeho úkolem je kontrolovat, zda se buňky dělí správně, a v případě poškození DNA spouštět opravy nebo buněčnou smrt.
Právě s genem TP53 se odborníci setkávají u všech typů rakoviny jícnu. Nová studie ukázala, že mutace v TP53 se se zvyšujícím se věkem objevují v přibližně 5 až 10 % jinak zdravých buněk jícnu. To znamená, že i u lidí bez diagnózy rakoviny se v těle nachází nezanedbatelný podíl buněk, které nesou stejný druh genetického poškození jako buňky nádorové.
Gen NOTCH1: z podezřelého viníka možný ochránce
Ještě překvapivější obrat přineslo zkoumání dalšího důležitého genu – NOTCH1. Ten hraje zásadní roli v regulaci buněčného dělení a komunikace mezi buňkami. Dosud panovalo přesvědčení, že jeho mutace podporují růst nádorů a přispívají k nekontrolovanému množení rakovinných buněk.
Nová data ale ukazují zcela jiný obraz. U lidí ve středním věku měla až polovina zdravých buněk jícnu mutaci právě v genu NOTCH1. Navíc se ukázalo, že mutovaný NOTCH1 se mnohem častěji vyskytuje ve zdravých tkáních než v tkáních postižených rakovinou. To naznačuje, že tyto změny mohou mít spíše ochranný efekt – například tím, že podporují růst buněčných klonů, které jsou méně náchylné k přeměně v nádor.
Tento závěr jde přímo proti dosavadnímu názoru, podle kterého měly mutace genu NOTCH1 přispívat k dělení rakovinných buněk. Výzkum tak nutí odborníky přehodnotit některé zažité hypotézy o tom, jak přesně se rakovina vyvíjí a které genetické změny jsou skutečně nebezpečné.
Co z toho plyne: rakovina jako výjimka, ne pravidlo
Studie přináší mrazivý, ale zároveň fascinující obraz lidského těla: naše tkáně jsou i v mladém věku plné mutací, jejich počet dramaticky roste s věkem a mnohé z nich se týkají genů spojovaných s rakovinou. Přesto většina lidí nikdy rakovinou jícnu neonemocní.
Z toho vyplývá, že samotná přítomnost mutací – dokonce i v „rizikových“ genech – ještě neznamená rozsudek. Rozhodující je zřejmě kombinace více faktorů: konkrétní typ a umístění mutace, vlivy prostředí, životní styl i schopnost imunitního systému a buněčných oprav udržet situaci pod kontrolou.
Nová zjištění ale zároveň vysílají jasný signál: rakovina nezačíná z ničeho nic. Cesta k ní může trvat desítky let a během této doby se v našich buňkách odehrává tichý boj mezi škodlivými a ochrannými změnami. O tom, jak tento souboj dopadne, rozhodují i každodenní návyky, které mohou křehkou rovnováhu v našich tkáních podpořit – nebo definitivně narušit.
