Typický obraz tehdejšího léta? U vody vyrostly celé aleje stejných plátěných stanů, mezi nimi natažené šňůry s ručníky a plavkami, na ohni prská opečený lančmít a u toho někdo vybrnkává na kytaru odrhovačky, které znali všichni nazpaměť. Dospělí po večerech posedávali u piva, děti pobíhaly po kempu a vracely se domů až za tmy – bez mobilů, bez neustálé kontroly, ale s obrovskou volností.
Oblíbené byly hlavně kempy u přehrad a jezer, kde se kombinovala voda, sport a společnost. Po celodenním koupání následoval volejbal na antukovém či písečném hřišti, večer společné zpívání a ranní fronty na studenou sprchu. Komfort byl často minimální, zato zážitky maximální.
Kořeny českého stanování: tramping a romantika Divokého západu
Fenomen kempování za socialismu nevznikl z ničeho. Tradice táboření a života v přírodě má v českých zemích hlubší kořeny, sahající až do období po první světové válce. Právě tehdy se začal prudce rozvíjet tramping, inspirovaný romantickými představami o Divokém západě, kovbojích a tulácích, kteří žijí mimo civilizaci.
Mladí lidé vyráželi z měst do lesů a údolí, kde vznikaly první trampské osady. Tyto osady často dostávaly názvy podle amerických vzorů, měly své zvyky, vlajky a písně. Mnohé z nich přežily desítky let a jejich tradice se předávaly z generace na generaci.
Trampské hnutí se rychle odlišilo od skautingu – nabízelo větší volnost, méně pravidel a více tuláctví. Nebylo tolik o organizované výchově, ale spíše o útěku z civilizace, o kamarádství a o tom, „být venku“ za každého počasí. Masarykův slovník naučný z roku 1933 trampy popisuje jako bezcílné cestovatele, kteří vyrážejí na víkendové výlety a táboří v přírodě. Tato definice vystihuje podstatu hnutí, které se ani později, za socialismu, nepodařilo úplně potlačit.
Stan jako výhoda od zaměstnavatele: těžké plátno místo moderního vybavení
V 70. a 80. letech se kempování stalo masovou záležitostí. Dovolené u moře byly pro většinu lidí nedostupné, a tak se pláže u přehrad, rybníků a řek plnily rodinami s dětmi. Kdo neměl vlastní stan, často si ho půjčoval od zaměstnavatele, odborové organizace nebo rekreačního zařízení.
Tyto stany byly daleko od dnešní lehké turistické techniky – šlo o těžké plátěné konstrukce, které zabraly půl kufru auta a jejich stavění vyžadovalo trpělivost i fyzickou sílu. Přesto se na ně stála fronta, protože znamenaly jediné: možnost strávit týden či dva mimo panelák.
Vedle stanů byly populární také karavany a jednoduché chatky, často sdílené nebo dlouhodobě pronajaté. V nich trávily celé rodiny každé léto, rok co rok, a vznikala tam pevná společenství „stálých rekreantů“, kteří se pravidelně vídali jen v sezóně. Kdo jednou „patřil do party“, vracel se na stejné místo léta.
Studená voda, improvizovaná kuchyně a děti bez dozoru
Vybavení kempů bylo ve srovnání s dneškem často velmi skromné. Sociální zařízení bývala zastaralá, teplá voda byla luxusem a nejednou se stávalo, že tekla jen studená voda, pokud vůbec. Sprchy na žetony, fronty na umývárnu a provizorní toalety patřily k realitě.
Vařilo se venku – na plynových vařičích, lihových kamínkách nebo přímo na ohni. Jídlo muselo vydržet v teple, bez ledničky, takže se spoléhalo na konzervy, trvanlivé potraviny a jednoduché recepty. Pivo se chladilo v rybníce nebo řece, mléko se kupovalo na den a maso jen výjimečně.
Děti měly v kempech svobodu, kterou si dnes mnozí rodiče neumějí představit. Po snídani zmizely k vodě, na hřiště nebo do lesa a objevovaly se jen na oběd a večeři. Nikdo je nehlídal přes GPS, nikdo jim nepsal zprávy. Prostě se vědělo, že „jsou někde v kempu“ – a to stačilo.
„Kemp je lepší než hotel,“ vzpomíná Vlasta z Lipna
Pro řadu lidí bylo kempování atraktivnější než pobyt v hotelu. Nešlo jen o peníze, ale o atmosféru a blízkost přírody. Padesátiletá Vlasta, která trávila prázdniny u Lipna, na to dodnes vzpomíná s nadšením. Připomíná, že tam panovaly ideální podmínky pro windsurfing, což tehdy nebyl zdaleka tak běžný sport jako dnes, a kemp tak lákal i sportovně založené rekreanty.
Lidé si tehdy příliš nestěžovali. Pokud se někomu nezdála úroveň vybavení, měl jednoduchou volbu – přizpůsobit se, nebo zůstat doma. Většina si zvolila první variantu a nedostatky brala jako součást dobrodružství. Místo recenzí na internetu rozhodovaly osobní zkušenosti a doporučení známých.
Trabantem k Jadranu: výjezdní doložka, fronty a maďarské langoše
Ještě o kus dobrodružnější bylo vyrazit se stanem do zahraničí. V době, kdy bylo cestování na Západ přísně omezené, představovala dovolená u Jaderského moře v Jugoslávii téměř exotiku. Než se ale rodina dostala k moři, musela překonat administrativní i praktické překážky.
Nejdřív bylo nutné získat výjezdní doložku, bez které nebylo možné vycestovat. Kdo měl to štěstí, naložil trabanta, škodovku nebo žigulíka až po střechu – stan, skládací židle, vařič, konzervy, nafukovací lehátka, nádobí, oblečení, někdy i kanystr s benzinem. Cesta přes Rakousko byla pro běžného občana většinou nedostupná, a tak se jezdilo přes Maďarsko, což znamenalo delší trasu, více hodin v autě a další zážitky.
Horko na hranicích a první dotek „jiného světa“
Jarka, která se k moři poprvé podívala v deseti letech, má v paměti především nekonečné čekání na československo-maďarských hranicích. Vzpomíná na úmorné horko, auta namačkaná v kolonách a nervózní rodiče, kteří hlídali doklady i obsah kufru.
Jakmile ale rodina překročila hranice a dorazila do maďarského kempu, atmosféra se změnila. Přenocování v Maďarsku bylo pro Jarku vždy malým svátkem – nové prostředí, jiný jazyk, odlišné jídlo. Zvlášť ji uchvátily místní speciality, především langoše, které se vryly do jejích vzpomínek jako symbol „ciziny na dosah“.
Její tatínek měl ještě jednu důležitou misi: sehnat pravý uherák, který u nás prakticky nebyl k dostání. Teprve když se salám podařilo koupit a bezpečně uložit do auta, mohla rodina pokračovat směrem k vysněné Jugoslávii a k Jadranu, o kterém se doma vyprávěly legendy.
Šok v jugoslávském kempu: všichni nazí
Největší překvapení Jarku čekalo až v cíli cesty. Když po dlouhých hodinách v autě dorazili do jednoho jugoslávského kempu, otevřel se před ní svět, jaký v Československu neznala. Vzpomíná na okamžik, kdy vystoupila z auta a zjistila, že kolem nich jsou lidé, kteří nemají na sobě vůbec nic.
Byl to nudistický kemp – realita, která pro malé děvče z tehdejšího Československa působila naprosto šokujícím dojmem. Přesto právě tato situace se jí hluboko vryla do paměti. I po letech se k ní vrací s úsměvem a označuje ji za jeden z nejsilnějších zážitků svého kempovacího dětství.
Proč se na kempování za socialismu vzpomíná s nostalgií
Když se dnes mluví o kempování za socialismu, často zaznívají nostalgické vzpomínky. Ne proto, že by tehdejší vybavení bylo lepší – naopak, bylo skromné, nepohodlné a někdy i nevyhovující. Lidé ale měli pocit, že alespoň na pár dní v roce uniknou z dohledu státu, z šedi paneláků a pracovních povinností.
Dovolená ve stanu znamenala být s rodinou a přáteli, trávit čas venku, obejít se bez komfortu a přitom zažívat situace, které se doma v bytě nikdy nestaly. Vlhké stany, kouř z ohně, studená voda, přecpaný trabant směřující k Jugoslávii, maďarské langoše i šok z nudistického kempu – to vše tvoří mozaiku doby, ke které se mnozí vracejí jako k éře jednodušší, ale intenzivnější radosti z maličkostí.
