Rodina žije v luxusním prostředí, ale každodenní realita je všechno, jen ne klidná. Dům připomíná spíše menší soukromou školku než klasickou domácnost. Děti jsou převážně velmi malé, což znamená nepřetržitou péči, logistiku, hlídání a organizaci, která by vydala na plnohodnotný manažerský úvazek.
Jak se rodí dvě desítky dětí za rok
Prvním dítětem páru je dcera Victoria, kterou má Kristina s Galipem Ozturkem z jejich vztahu přirozenou cestou. Následně se však rozhodli pro jinou cestu: dalších 21 dětí přišlo na svět prostřednictvím náhradního mateřství, a to v mimořádně krátkém časovém období – zhruba jednoho roku.
Kristina v rozhovoru pro britský deník The Sun popsala, že touha po velké rodině v ní byla zakořeněná už od dětství. „O velké rodině jsem snila odmalička. I můj manžel toužil po početné a šťastné rodině. A když jsme se setkali, začali jsme si tento sen plnit,“ uvedla bez jakýchkoli pochybností o správnosti své volby.
Model, který si pár zvolil, je v mnoha zemích eticky i právně diskutovaný – náhradní mateřství vyvolává otázky o postavení náhradních matek, o komercionalizaci těhotenství i o tom, zda je možné „plánovat“ děti v takovém množství, aniž by se z nich stala jen čísla v tabulce.
Další těhotenství? Matka stovky dětí to nevylučuje
Přestože většina jejích dětí se narodila náhradním matkám, Kristina možnost vlastního dalšího těhotenství nevylučuje. V tuto chvíli ale tvrdí, že jejím hlavním úkolem je být fyzicky přítomná pro všechny své potomky, kteří ji potřebují prakticky neustále.
Podle jejích slov je prioritou to, aby byla doma, sledovala chod celé domácnosti, komunikovala s personálem a věnovala se dětem, jak jen to jde. Současně si ale stojí za tím, že jejich rodinný projekt není u konce a že číslo 22 je pouze začátek ambiciózního plánu.
Armáda chův a rozpočet jako menší firma
Takto velká rodina se samozřejmě neobejde bez rozsáhlého zázemí. V domácnosti pracuje 16 opatrovatelek na plný úvazek, které se střídají u dětí ve směnách. Každá z nich pobírá přibližně 500 dolarů měsíčně, což už samo o sobě představuje značnou položku v rodinném rozpočtu.
Jenže mzdy nejsou zdaleka jediným nákladem. Týdenní výdaje na běžný provoz rodiny – jídlo, hygienické potřeby, základní dětskou výbavu a další nezbytnosti – se podle Kristiny pohybují kolem 5 000 až 6 000 dolarů týdně. V přepočtu jde o částku, která by většině českých domácností vystačila na několik měsíců života.
K tomu je nutné přičíst i spotřebu dětských potřeb. Děti měsíčně využijí přibližně 20 velkých krabic plen a více než 50 balení dětské výživy. Sklady v domě tak připomínají menší velkoobchod – vše se nakupuje ve velkém, plánuje dopředu a organizuje téměř s vojenskou přesností.
Málo spánku, hodně dětí: jak vypadá denní režim
Kristina otevřeně přiznává, že každodenní režim je extrémně náročný. Dům je plný malých dětí, každé má své potřeby, jiný rytmus, jiné nálady. I když má k dispozici početný personál, konečná zodpovědnost leží na ní a na jejím manželovi.
Podle jejích slov jí na spánek zbývá velmi málo času. Noční buzení, organizace péče, kontrola chodu domácnosti – to vše tvoří mozaiku dní, které se jeden od druhého příliš neliší. Přesto tvrdí, že právě tohle je život, který si vždy přála.
Na sociálních sítích i v médiích sklízí Kristina nejen obdiv, ale také ostrou kritiku. Někteří lidé upozorňují na to, zda je vůbec možné zajistit všem dětem dostatečnou emocionální pozornost a individuální péči. Jiní řeší etickou stránku náhradního mateřství a otázku, zda se z dětí nestávají součásti jakéhosi osobního „projektu“.
Odpověď kritikům: „Je to naše volba“
Kristina se k negativním komentářům staví rezolutně. Podle ní jde o čistě soukromé rozhodnutí, do kterého by okolí nemělo zasahovat. Na výtky ohledně počtu dětí či způsobu, jakým přišly na svět, reaguje stručně a bez omluv:
„Každý má možnost rozhodnout se. Pokud někdo nechce mnoho dětí, je to jeho volba.“
Zdůrazňuje, že její manžel sdílí stejnou představu o rodině a že oba vědomě a plánovaně naplňují svůj dávný sen. Kritici ale namítají, že v tomto případě nejde jen o osobní volbu dvou dospělých, ale o život desítek dětí, které v takto početné rodině vyrůstají.
Kam až může plán na „sto dětí“ dojít?
Ambice mít více než sto potomků vyvolává zásadní otázky. Zvládne i s početným týmem chův jedna rodina zajistit plnohodnotné dětství tolika dětem? Neztrácí se v takovém množství individuální pozornost, láska a citové vazby, které jsou pro zdravý vývoj dítěte klíčové?
Na druhé straně stojí argument, že jde o soukromou iniciativu bohatého páru, který má prostředky na to, aby se o děti finančně postaral. Přesto zůstává otevřená debata, zda je takto masivní rozšiřování rodiny ještě osobním snem, nebo už společenským fenoménem, který nutně vyvolává otázky o etice, právu i psychologii.
Jedno je jisté: příběh Kristiny Ozturk a její „rodiny na sto způsobů“ bude dál přitahovat pozornost a rozdělovat veřejnost – mezi ty, kteří obdivují odvahu a odhodlání, a ty, kteří v něm vidí varovný signál, že i sen o velké rodině může mít své hranice.
