Lanza se odklání od tradičního biologického pohledu, podle něhož je život neoddělitelně spjat s fungováním těla a vnitřních orgánů. V běžném pojetí nastává konec ve chvíli, kdy se zastaví srdce a mozek přestane pracovat. Podle biocentrismu je to ale jen naše interpretace, kterou jsme se naučili přijímat jako samozřejmost. Vědomí je podle této koncepce primární, zatímco fyzický svět je až jeho „produktem“.
Biocentrismus: život jako nekonečný cyklus v multivesmíru
Robert Lanza popisuje lidskou existenci jako proces, který se nezastaví v okamžiku smrti, ale pokračuje jinou formou. Využívá přitom obraz z přírody, aby přiblížil, jak si tento mechanismus představuje. Podle něj je lidský život podobný vytrvalé rostlině, která sice může na čas uvadnout, ale znovu se probouzí k životu a opět rozkvétá.
V jeho pojetí se tak člověk po fyzické smrti nepřestává „dít“, nýbrž se přesouvá do jiné úrovně reality – do paralelního světa v rámci multivesmíru. Vědomí se podle této teorie nepřeruší, pouze změní „kulisy“, v nichž se odehrává. Lanza tak naznačuje, že život má trvalý charakter, i když se jeho podoba může v různých vesmírech lišit.
„Lidé věří ve smrt, protože se to naučili,“ říká vědec
Klíčovým bodem Lanzovy argumentace je přesvědčení, že naše víra ve smrt je výsledkem výchovy, kulturních zvyklostí a způsobu, jakým jsme se naučili chápat fungování lidského těla. Výzkumník upozorňuje, že většina lidí spojuje vlastní existenci s biologickými procesy, které probíhají uvnitř organismu – se srdeční činností, dýcháním, aktivitou mozku.
Podle něj však tato představa ignoruje zásadní roli vědomí při vytváření reality. Lidský mozek a orgány jsou v klasickém pojetí považovány za zdroj vědomí, zatímco biocentrismus obrací perspektivu: vědomí má být tím, co dává fyzickému světu smysl a podobu. Když se tedy zastaví tělesné funkce, nemusí to znamenat, že končí i vědomá existence.
Lanza proto tvrdí, že smrt není definitivní bod na časové ose života, ale spíše přechod – změna stavu, při níž se vědomí přesouvá do jiného prostředí, jiného vesmíru, jiné varianty reality.
Paralelní světy a nekonečné scénáře: proč podle fyziky smrt „nemůže existovat“
Myšlenky Roberta Lanze se opírají také o koncepty známé z moderní fyziky. Vědci již řadu let pracují s představou, že náš vesmír nemusí být jediný. Podle některých teorií existuje nekonečné množství vesmírů, které se vzájemně liší v detailech – v průběhu událostí, v podobě světa i v osudech lidí, kteří v něm žijí.
V těchto modelech multivesmíru platí, že vše, co je fyzikálně možné, se někde skutečně odehrává. Každá varianta události, každý jiný vývoj situace, každé rozhodnutí má mít svůj „prostor“ v některém z paralelních vesmírů. Pokud se tento koncept přijme, otevírá se zcela jiný pohled na smrt: pokud se všechny možnosti uskutečňují někde v multivesmíru, pak v určitém smyslu neexistuje stav, kdy by vědomí definitivně zaniklo.
V tomto rámci je smrt pouze jednou z perspektiv, kterou vnímáme z pozice konkrétního vesmíru. Jinde však může tatáž osoba pokračovat v jiné podobě, za jiných okolností, v jiném těle či jiném čase. Biocentrická teorie tak využívá fyzikální úvahy o multivesmíru jako oporu pro tvrzení, že absolutní konec života je iluzí.
Smrt jako přechod do jiného vesmíru
Robert Lanza zdůrazňuje, že v této logice není smrt konečnou stanicí, ale spíše „dveřmi“ do jiného prostředí. Vědomí, které podle něj formuje realitu, se po odpojení od jednoho fyzického těla může „přeladit“ na jinou rovinu existence. Člověk tak podle této teorie nečelí definitivnímu zániku, ale přesunu – třeba do světa, kde platí jiná pravidla, jiná historie, jiné osobní příběhy.
Tento výklad samozřejmě vyvolává mnoho otázek: kde přesně bychom měli po smrti „skončit“, jak by vypadalo naše další já, zda bychom si pamatovali předchozí život a jak by se jednotlivé reality lišily. Biocentrismus na všechny tyto detaily jasné odpovědi nedává, nabízí však rámec, v němž smrt není definitivním nicotou, ale pouze změnou scény.
Věda, víra a kontroverze: kde končí fakta a začíná spekulace
Je důležité připomenout, že biocentrická teorie je ve vědecké komunitě kontroverzní a zdaleka ne všeobecně přijímaná. Mnozí odborníci namítají, že jde spíše o filozofickou interpretaci než o experimentálně ověřený model reality. Přesto si získává pozornost, protože reaguje na starou lidskou otázku: co se s námi stane, až zemřeme?
Na jedné straně stojí tradiční biologický pohled, podle něhož je život vázán na fungování těla a mozek je zdrojem vědomí. Na straně druhé se objevují myšlenky, že vědomí může mít hlubší povahu a nemusí být omezeno na jediný fyzický život. Biocentrismus v tomto směru nabízí radikální tezi: smrt jako konec neexistuje, protože vědomí nikdy nepřestává existovat – pouze mění formu a prostředí.
Odpověď na to, kdo má pravdu, zatím nemáme. Jisté však je, že podobné teorie nutí vědce i laiky přemýšlet o realitě jinak, než jsme byli zvyklí. A pokud by se ukázalo, že se Robert Lanza alespoň částečně nemýlí, pak by naše dosavadní chápání smrti potřebovalo zásadní přepsání.
