S jeho matkou Libuší jsem se před svatbou setkala jen několikrát. Působila klidně, zdvořile, vypadalo to, že náš vztah podporuje. Ani trochu se do ničeho nepletla. Dokonce jsem si naivně myslela, že mám s tchyní štěstí. Jak jsem se mýlila.
Těhotenství probíhalo pohádkově. Jakub mě rozmazloval, nosil na rukou, připravoval snídaně, hladil mi bříško a šeptal pohádky nenarozenému synovi. A Libuše se zatím držela v pozadí. Občas přes manžela poslala marmeládu nebo jablka. V tu chvíli jsem si ničeho zvláštního nevšimla, ale dnes si uvědomuji první varovné signály: zaprášené sklenice, zkrystalizovaná marmeláda, flekatá jablka. Přičítala jsem to špatnému zraku nebo náhodě.
Až když se narodil Honzík, všechno se začalo hroutit.
Libuše nabídla, že nám pomůže – že se k nám na čas nastěhuje. Prý nám uleví s péčí o miminko a zároveň pronajme svůj byt, což nám finančně pomůže. Manžel měl tehdy v práci problémy a my jsme si navíc vzali půjčku na auto. Zdálo se to jako rozumný kompromis. Souhlasila jsem.
Jenže namísto dočasné pomoci se nastěhovala natrvalo. Přijela s náklaďákem plným harampádí: staré šaty, rozbité nádobí, hračky bez očí, hromady novin, nefunkční elektrospotřebiče. Každý den přivážela další „poklady“. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.
Jednoho dne jsem ji přistihla, jak se vrací domů s obrovskou špinavou taškou z ulice. Nahlédla jsem dovnitř a ztuhla. V tašce byly prošlé a zkažené potraviny: plesnivé pečivo, shnilé banány, prošlé jogurty, zčernalé maso. A tím vším nás chtěla krmit. Mě, kojící matku. A mého několikatýdenního syna!
Byla jsem v šoku. Okamžitě jsem se na ni obořila a požádala Jakuba, aby s ní rázně promluvil. Čekala jsem, že mě podpoří. Ale on ji začal hájit.
„Vyrostla v chudobě,“ omlouval ji. „Je zvyklá neplýtvat, její matka dělala totéž. Nechtěla ublížit.“
Nevěřila jsem vlastním uším. „Jakube, nejsme přece za války! Máme dost peněz na to, abychom nejedli odpadky. Chápeš vůbec, že tím riskuje zdraví našeho dítěte?“ křičela jsem zoufale.
On jen mlčel. Nakonec pronesl: „Máma to myslí dobře. Snaží se.“
To byla poslední kapka. Sbalila jsem si věci, vzala Honzíka a odjela k rodičům do Plzně. K lidem, kteří mají všech pět pohromadě, kteří nás milují a starají se o nás s čistým srdcem.
Jakubovi jsem dala jasné ultimátum: buď vyhodí matku i s jejím harampádím z našeho bytu, nebo tam zůstane s ní. Ale já a náš syn se do toho chaosu a nebezpečí nevrátíme.
Dnes, s odstupem, si stále kladu otázku: přehnala jsem to? Měla jsem být trpělivější? Dala víc šancí? Ale když vidím svého zdravého, šťastného syna, vím, že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla. Ochraňovala jsem své dítě i sebe. A možná jsem tím zachránila i naši rodinu – i když to Jakub tehdy nechtěl slyšet.
