S tichým prásk narazila rovnou do vázy, kterou maminka tolik milovala. Ta spadla na zem a roztříštila se na kousky. V tu chvíli jsem ztuhl. Věděl jsem, že tu vázu dostala kdysi dávno od táty a že k ní měla silný citový vztah. Sebral jsem střepy, police pověsil a jakoby nic odešel. Po telefonu jsem jí slíbil, že do svátku žen jí koupím novou.
Jenže najít stejnou vázu nebylo vůbec snadné. Dny plynuly, obcházel jsem obchody, ale marně. Teprve poslední sobotu před 8. březnem jsem ji spatřil — přesně tu samou vázu, která kdysi zdobila maminku kuchyň. Bohužel však byla už v rukou mladé slečny. Prodavač mi oznámil, že jde o poslední kus.
Přemohl jsem stud a upřímně dívce vysvětlil, jak jsem vázu nešťastnou náhodou rozbil a že mi její koupě pomůže zachránit nejen svědomí, ale i klid v rodině. Dívka se na chvíli zamyslela, pak se usmála a bez váhání mi vázu podala:
„Vezměte si ji, zachrání vás to před výčitkami.“
Byl jsem ohromen její laskavostí. Poděkoval jsem, vzal vázu a před obchodem jsme se dali do řeči. Jmenovala se Zuzana. Byla milá, přirozená a snad poprvé po dlouhé době jsem s někým vedl rozhovor, který mě upřímně bavil. Nakonec jsem nabral odvahu a pozval ji k nám domů na oslavu svátku žen. K mému překvapení souhlasila.
Následující den jsme k mamince dorazili společně. Maminka byla nejen nadšená z dárku, ale ještě víc z mého překvapivého doprovodu. Se smíchem poznamenala:
„Vidíš, synku, všechno zlé je k něčemu dobré. Nebýt té vázy, dneska tu nesedí taková skvělá dívka.“
Od toho dne se náš vztah se Zuzanou začal rychle rozvíjet. Trávili jsme spolu volné chvíle, chodili na procházky, probírali plány do budoucna. Brzy jsem jí představil i svou dceru z předchozího vztahu, která přijela na prázdniny. Okamžitě si padly do oka a já v duchu pocítil zvláštní klid a štěstí, které jsem dlouho nepoznal.
Zuzana mě neustále překvapovala svou vřelostí, pochopením a skromností. Často sama říkala, jak zvláštní je, že jedno obyčejné setkání v obchodě může přinést tak zásadní změnu do života. A maminka se jen spokojeně usmívala, kdykoliv přišla řeč na onen osudový den.
Po půl roce jsme uspořádali skromnou svatbu. Žádná okázalost, jen blízcí, rodinná atmosféra a spousta lásky. Maminka pronesla přípitek, který nám všem vehnal slzy do očí:
„Synku, stačila jedna rozbitá váza, aby se kousky tvého života poskládaly do nejhezčí mozaiky. A za to děkuji osudu.“
Dnes, kdykoli projdu kolem těch polic, které jsem tehdy montoval, pousměji se. Ta nešťastná nehoda mi přivedla do života ženu, kterou jsem celý život hledal. A pokaždé, když se podívám na vázu na stole, vím, že i z úlomků se dá postavit štěstí — možná pevnější, než bylo to předchozí.
