Jméno, které Alžbětě okamžitě sevřelo hrdlo. Ozvěna minulosti, kterou se snažila pohřbít už před lety.
Vzpomínky, které nikdy nevybledly
Markéta. Ta, která kdysi držela Václavovo srdce pevně v rukou. Ta, kterou obdivoval celé město, a kvůli které Alžběta dlouho ani nepomýšlela, že by mohla mít u něj šanci. Když se před sedmi lety rozešli, Alžběta skrytě pocítila úlevu. Využila té příležitosti, čekala trpělivě, dokud nebyla jistá, že Václav je skutečně volný. A jejich vztah začal růst, pomalu a pevně.
Vzali se, založili rodinu. Všichni jim záviděli, jaký krásný život spolu vedou. Ale teď, když stará jiskra minulosti znovu vstoupila do jejich života, Alžbětou projela vlna strachu, který nedokázala zastavit.
Nevyslovené obavy a první pochybnosti
„Je vdaná?“ zeptala se tiše, hlasem přidušeným strachem.
„Nevím,“ zavrčel podrážděně Václav. „A ani mě to nezajímá.“
Ale v jeho hlase byla nejistota. Alžběta poznala, že se ho setkání s Markétou dotklo hlouběji, než byl ochoten přiznat. A uvnitř ní se začal probouzet dávný jed – žárlivost.
Václav se snažil svou manželku uklidnit, mluvil o lásce, o jejich dceři. Ale každým dalším dnem cítila, jak se jeho myšlenky častěji zatoulávají. Viděla, jak se těší do práce. Stačil jediný pohled, náhodný úsměv, a staré city mohly začít znovu doutnat. Co když v něm pořád zůstalo něco neuzavřeného? Co když Markéta v něm znovu zažehne to, co k ní kdysi cítil?
Boj o vlastní klid
Václav nechtěl nic přiznat – ani sám sobě. Ale hluboko uvnitř věděl, že ho její přítomnost v práci rozrušuje. Ne kvůli lásce. Ale kvůli vzpomínkám, které nikdy úplně neodešly. Připomínala mu dobu, kdy byl někdo jiný – mladší, svobodnější, plný snů.
Alžběta mezitím bojovala sama se sebou. Nechtěla hysterčit. Nechtěla Václava dusit podezíráním. Ale strach ji svíral každý večer, když odcházel. Každý jeho nový „mám tě rád“ před odchodem do práce ji zraňoval i hladil zároveň. Byla to omluva? Nebo upřímné vyznání?
Hranice, kterou nesmějí překročit
Jednoho večera, kdy dcera už spala, našla v sobě odvahu.
„Václave, slib mi jen jedno… Když zjistíš, že tě to k ní táhne – řekni mi to dřív, než se něco stane. Ne kvůli sobě. Kvůli naší dceři.“
Václav na ni dlouho mlčky hleděl. Pak ji pohladil po tváři a pevně ji objal:
„Alžběto… Markéta je minulost. Ty jsi moje budoucnost.“
A poprvé za celé týdny Alžběta ucítila v jeho objetí klid. Ale uvnitř stále věděla: stín minulosti možná ustoupil – ale nikdy zcela nezmizel.
