Zlom přišel v roce 1972 na soutěži Mladá píseň v Jihlavě, kde si jí všiml nenápadný klavírista Pavel Větrovec. Ten ji dostal do legendárního divadla Semafor, kde však místo hvězdných manýrů narazila na tvrdou realitu. Režisér Jiří Císler jí dával takovou „čočku“, že ji po každém představení srážel slovy, zda se nechce raději vrátit do fabriky. Byla to drsná škola pokory, která z „telete z venkova“ vykovala budoucí legendu.
Osudové setkání: „Byl na zabití, nenáviděla jsem ho“
Když se Petra Janů poprvé setkala se svým budoucím manželem a manažerem Michalem Zelenkou, nebyla to láska na první pohled. Naopak. Zelenka pro ni ztělesňoval všechno to, co lidé na venkově na „Pražácích“ nesnášeli. Jejich první schůzka v klubu byla plná arogance a kousavých poznámek. „Oznámil mi, že když zavře oči, tak zpěv dobrý,“ vzpomíná zpěvačka se smíchem.
Zelenka ji nešetřil ani v osobních věcech a neustále ji vychovával. Petra ho v té době upřímně nenáviděla. Jenže od nenávisti je k lásce jen krůček a drsný manažer se nakonec stal jejím osudovým partnerem na dlouhých 35 let. Byl to právě on, kdo ji přes odpor všech tehdejších „schvalovačů“ dotlačil k rockovému žánru. Když potkal na benzínce Zdeňka Rytíře, postěžoval si mu na „otravnou zpěvačku“, která chce zpívat něco jiného. A tak se zrodil projekt první české rockové holky.
Boj s cenzurou: Jeden den jako výročí okupace
V době největší slávy musela Petra Janů a její tým bojovat s bizarními překážkami komunistického režimu. Tehdejší schvalovací komise hledaly skryté významy i v těch nejnevinnějších textech. Stačilo jedno slovíčko a píseň zmizela z éteru. Nejslavnějším příkladem byl hit Tisíc stran formátu A1.
Cenzorům začala vadit pasáž: „Jeden den nám trval roky...“ Protože se hitparáda vyhlašovala 21. srpna, tedy na výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy, schvalovači si text okamžitě spojili s „dočasným pobytem“ sovětských vojsk a píseň okamžitě zakázali. Problémem byla i Petřina image. Rozcuchaná rocková holka s afrem na hlavě, která „řve“ na lidi, se nelíbila manželkám komunistických funkcionářů, které o osudech umělců často rozhodovaly v zákulisí.
Život po tragédii a strach z exekutorů
Smrt Michala Zelenky v roce 2011 byla pro Petru naprostým životním kolapsem. Zjistila, že celou dobu žila v jakési „skleněné kouli“. Michal se staral o všechno – od smluv až po běžné platby složenek. Po jeho odchodu se zpěvačka ocitla v realitě, ve které se vůbec neorientovala. „Měla jsem hrůzu, že přijdou exekutoři a všechno mi seberou, protože jsem netušila, co a kdy se platí,“ přiznává otevřeně.
Dnes je však Petra Janů silnější než kdy dřív. Naučila se žít sama na své milované chalupě, zvládne nechat vyvrtat studnu i postarat se o své finance. I když se s úředním jménem Jana Petrů potýká celý život (na poště jí kvůli pseudonymu dokonce nechtěli vydávat peníze), cítí se konečně svobodná. Vystupuje se skupinou Amsterdam, zpívá pecky, které miluje, a jedinou chlupatou láskou v jejím životě je momentálně maltézák Bobík.
