Jen co Petr s motorkou odjel, Marii sevřela prudká bolest břicha. Její zoufalé volání vyhnalo Antonína z postele. Zavolal záchranku, ale než dorazila, bolest sílila. Instinktivně matku objal a pevně přitiskl k sobě. V tu chvíli pocítil známý přenos — bolest jako by odplula z těla matky do něj. A najednou se Marii ulevilo.
Bylo to zvláštní déjà vu. Už od dětství v sobě Antonín cítil schopnost na sebe přebírat cizí bolest. Nedokázal to vysvětlit. Jen věděl, že když někoho miluje, umí mu ulevit.
Náhoda na lesní cestě
Ve stejnou chvíli otec Petr zažil svou vlastní osudovou událost. V lese mu vypověděla motorka službu. Sotva se zastavil, málem ho smetl luxusní terénní vůz. Řidič, bohatý cizinec, vylezl z auta a v panice Petrovi vtiskl balíky peněz jako odškodnění. Petr z toho byl v šoku, ale peníze přinesly rodině nové auto a nečekanou finanční jistotu.
Matčino přání: čas na rodinu
Zatímco matka snila o tom, že by se měl Antonín konečně oženit, on se stále držel v ústraní. Jeho tajný dar, který ho často vyčerpával, mu bránil navazovat hlubší vztahy. Věděl, že když na sebe bere bolest druhých, sám si tím škodí. Ale osud mu tentokrát poslal Valentýnu.
Láska na první pohled
Když Antonín dostal zakázku na montáž kuchyně v novostavbě, potkal Valentýnu. Mladá žena ho pozorovala s tichým úsměvem. Jejich rozhovory začaly nesměle — káva, čaj, buchty. A pak Antonín sebral odvahu:
„Co kdybychom si někam spolu vyšli? A třeba jednou i...“
„Ano,“ přikývla Valentýna bez váhání.
Rodiče byli nadšení. Antonín dostal povýšení, práce se mu dařila, Valentýna čekala dítě a život plynul v harmonii.
Žít i s darem
Často mu v hlavě zněla slova jeho babičky: „Pomáhej lidem, ale nezapomínej žít i pro sebe.“ A Antonín se snažil rovnováhu najít. Věděl, že jeho dar není prokletím, ale zodpovědností, kterou musí unést. A poprvé v životě cítil, že už není sám.
A tak se osud uzavřel – bolest, která ho provázela, se proměnila ve štěstí a dar, který ho odděloval od druhých, ho nakonec přivedl k lásce.
