Tereza zůstala zaražená: „Jak odešel?!“
Petr si stěžoval na manželku: „Nevaří, neuklízí, nepracuje… Už mě nebaví.“ Požádal matku, zda by u ní nemohl zůstat pár dní. Ale Tereza ho šokovala: „Ne.“
Petr ztuhl: „Co tím myslíš – ne?“
„Myslím to tak, jak to zní. Nepustím tě. Ale pojď si sednout, najíst se. Pak si promluvíme.“
Problémy mladého manželství
Během jídla Petr pokračoval v litanicích: „Před svatbou jsme chodili po hospodách, byla sranda. Myslel jsem, že jídlo se prostě objeví na stole. Ale ona hledá recepty na internetu – jednou přesolené, podruhé syrové.“
Tereza mu oponovala: „Ale snaží se, synku. Ne každému to hned jde. A ty jen kritizuješ.“
Petr si stěžoval i na domácnost: „Všude bordel! Prádlo na židlích, v koupelně. Já uklízím a ona se rozpláče, když něco řeknu.“
Tereza však trpělivě vysvětlovala: „Je ještě mladá a naivní. Ale co ty? Chováš se jako dítě. Muž má být příkladem, ukázat lásku, pak se i žena změní.“
Tchyně zasahuje přímo u zdroje
Druhý den ráno se Tereza rozhodla jednat. Zavolala Anetě: „Holčičko, zajdu za tebou, popovídáme si.“ Přinesla nákup a v bytě mladého páru našla kuchyni v chaosu. Aneta ospale vysvětlovala, že zůstala dlouho vzhůru u internetu.
Tereza však byla neúprosná: „Mám tě ráda jako dceru. Přišla jsem ti pomoci. Uklidíme a uděláme oběd.“ Aneta ale odmítla: „Zvládnu to sama… s Petrem si to vyřešíme.“
Manžel utíká k matce, manželka v slzách
Petr mezitím začal stále častěji trávit večery u matky. „Už mě štve. Nečte, o nic se nezajímá. Jen nakupuje a hraje hry. Pracovat nechce. Nejsem bankomat.“
Krátce nato se na Terezin práh dostavila uplakaná Aneta: „Mami… on mě nemiluje… říká, že svatba byla chyba… To jste ho tak vychovala vy.“
Tereza jí ale dala lekci: „A možná že tvoje máma něco zanedbala? Myslíš, že jen muž má povinnosti? Žena taky. A žít spolu je práce, ne procházka růžovým sadem.“
Nová pravidla pro nový začátek
Po dlouhé upřímné konverzaci se obě ženy domluvily: Aneta se naučí vařit, uklízet a najde si práci. Tereza jí pomohla – učila ji vařit guláš i smažit řízky a sehnala jí zaměstnání.
Záchrana vztahu
Po několika měsících se situace změnila. Na stole v bytě mladých čekal domácí oběd. Petr nadšeně říkal: „Mami, Aneta je poklad. Večeříme jako v restauraci! Naučila se to tak rychle.“
Tereza pohladila Anetu: „Dobrá práce, holka. Všechno je na tobě.“
Společné snídaně, společná večeře, dělba povinností – domácí harmonie se vrátila. Petr přestal unikat k matce, Aneta už neplakala.
Šťastný konec plný vděčnosti
O pět let později se jim narodila dcera. Na první narozeniny Aneta poděkovala tchyni: „Mami, díky. Bez vás bychom se rozešli. Byla jsem tehdy tak hloupá…“
Tereza ji utěšila: „Byla jsi chytrá, jen nezkušená. Ale teď – tady máš rodinu.“
Když Aneta požádala, zda jí pomůže s vnučkou při návratu do práce, Tereza neváhala: „Samozřejmě, blázínku. Být s vnoučaty je štěstí.“
Dnes má pár dvě děti, Tereza je v důchodu a stala se nejen tchyní, ale i nejlepší kamarádkou své snachy. Na otázku, jak zachránila synovo manželství, odpovídá: „Vždy stojím na straně žen. Proto synovi taky vynadám, když se nechová jako muž.“
