Čas plynul a vzduch chladl. Bylo zřejmé, že tam byla už hodiny. Když jsem se zeptal, jestli zná své telefonní číslo nebo adresu, zavrtěla hlavou. Srdce mi kleslo. Nakonec jsem ji jemně přesvědčil, aby nastoupila do hlídkového vozu, ujistil ji, že jí pomůžeme najít maminku. Nemohl jsem setřást tíživý pocit v žaludku. Myšlenka nechat dívku déle samotnou na hřišti mě tížila.
Dorazili jsme na stanici, kde jí kolegové nabídli deku a horkou čokoládu. Tiše popíjela a opakovala: „Maminka mě vyzvedne později.“ Prohledali jsme všechny databáze pohřešovaných dětí, ale nic jsme nenašli. Žádné hlášení neodpovídalo jejímu věku nebo popisu. Jako by se objevila odnikud. Pak přišel hovor o autě za opuštěným skladištěm, které odpovídalo vozidlu, jež někdo dříve toho dne spatřil poblíž hřiště. V žaludku se mi utvořil ledový uzel.
Spěchali jsme na místo a našli starý sedan. Uvnitř byla žena opřená o volant, bez dokladů. Na sedadle spolujezdce ležel malý růžový batůžek s kopretinami, nepochybně patřící dítěti ze stanice. Puls mi bušil v uších. Při dalším pátrání jsme našli uvnitř poznámku: „Komukoli, kdo ji najde: Prosím, postarejte se o mou malou holčičku. Omlouvám se.“ Byl to volání o pomoc, srdcervoucí vzkaz inkoustem. Toho večera, když jsme dávali dohromady události, bylo bolestně jasné, že matka nechala svou dceru samotnou na hřišti, aby byla v bezpečí, než si vzala život.
Na stanici jsem stále musel čelit realitě a říct tomuto nevinnému dítěti, že její matka nepřijde. Vzhlédla ke mně, s očima plnýma důvěry, přesvědčená, že maminka každou chvíli přijde. V následujících dnech si ji převzala sociální služba. Navštěvoval jsem ji, kdykoli to šlo, i když jsem nemohl udělat mnoho, kromě nabídnutí laskavosti a pocitu bezpečí. Nikdy nebylo snadné slyšet její otázku, zda „maminka přijde dnes“. Přesto jsem věděl, že každý den strávený pod bdělým, pečujícím okem je lepší, než nechat tuto dívku samotnou na hřišti.
Po několika měsících jsem obdržel srdečný dopis od Lilyiny nové pěstounské rodiny, která mě informovala, že se jí daří lépe. Měla vlastní pokoj, nové přátele a jiskra naděje, kterou jsem viděl v jejích očích, konečně rozkvétala. Přiložili malý obrázek: ona v jasně růžovém svetru, držící se za ruce se svou novou pečovatelkou, a panáček s odznakem představující mě. Nad tím, roztřeseným písmem pastelkou, stálo: „Děkuji, že jste mě našel.“
Ten obrázek mi připomněl, proč tuto práci dělám. Ačkoli příběh její matky skončil tragédií, Lilyin teprve začínal.
