Nejde o univerzální seznam platný pro každého a vždy záleží na konkrétní diagnóze a průběhu. Přesto se opakují příznaky, které se u umírajících objevují často – někdy jednotlivě, jindy v kombinaci.
1) „Smrtící chrastítko“: zvuk, který rodinu vyděsí
Jedním z nejznámějších a zároveň nejvíce zneklidňujících projevů je tzv. chrastění při dýchání. Vzniká proto, že v závěru života slábne polykání a člověk přestává účinně „odklízet“ sliny a tekutiny z úst a krku.
Za normálních okolností jazyk a polykací mechanismus posouvají sliny dozadu tak, aby se bezpečně dostaly do jícnu. V závěrečných fázích se tento proces zpomaluje a slábne: sliny se mohou dostat do dýchacích cest a plíce pak „zápasí“ s tekutinou v průduškách. Výsledkem je typický chrčivý zvuk.
Pro přihlížející je to často děsivé, ale samotný zvuk je především známkou toho, že se mění reflexy a síla svalů. Pokud je u lůžka zdravotník, obvykle dokáže poradit s polohováním nebo dalšími kroky, které mohou projevy zmírnit.
2) Dušnost: pocit, že se nejde pořádně nadechnout
Dalším častým projevem je dušnost – nepříjemný pocit nedostatku vzduchu. Může připomínat situaci, kterou znají lidé s astmatem: potřeba zhluboka se nadechnout, ale tělo to „nedovolí“.
U části pacientů se popisuje, že dušnost souvisí s tím, že mozek už nedokáže stejně dobře koordinovat „vůli dýchat“ s plícemi, které postupně ztrácejí schopnost reagovat. Pro rodinu je důležité vnímat, že dušnost je v závěru života častá a zdravotníci v paliativní péči mají postupy, jak ji tlumit a jak člověku ulevit.
3) Závěrečná agitace: neklid, pláč, křik i snaha vstát
Psychika na blížící se konec nereaguje u každého stejně. Někdo působí smířeně, jiný naopak prožívá výrazný neklid. Takzvaná závěrečná agitace (terminální neklid) může působit jako vzpoura proti tomu, co přichází.
Člověk může plakat, křičet, být zmatený, sahat kolem sebe, působit, jako by se snažil vstát z postele nebo „utéct“. Pro rodinu je to mimořádně těžké na pohled i na prožívání, protože to může budit dojem, že umírající prožívá strach nebo bolest.
V souvislosti s terminálním neklidem se zmiňují i další doprovodné potíže, například retence moči, dušnost nebo metabolické poruchy. V praxi je klíčové, aby byl přítomen zdravotník, který dokáže posoudit příčinu a navrhnout postup, jak situaci zklidnit.
4) Přijetí smrti: někdy je to proces, ne jednorázový okamžik
Přijmout smrt není snadné a nelze to po nikom „vyžadovat“. Přesto existují přístupy, které mohou člověku i jeho blízkým ulevit. Jedním z nich je připomenout si, že smrt je součástí života a že nikdo nežije věčně.
Pro některé lidi může být důležité pokusit se v posledních dnech nebo hodinách co nejvíce omezit vyčerpávající obavy a soustředit se na to, co je ještě možné: být s rodinou a přáteli, držet se za ruku, být v tichu, sdílet přítomnost.
5) „Nenechte nic nevyřčeného“: poslední věty mohou být nejdůležitější
Jedním z důvodů, proč lidé pociťují strach, je obava, že nestihnou říct nebo udělat to podstatné. Pokud už člověk některé věci fyzicky nezvládne, může mít obrovskou hodnotu alespoň to, co lze vyjádřit slovy.
„Nenechte nic nevyřčeného.“ Pro mnoho rodin je právě tohle klíčové poselství: říct „mám tě rád“, „odpouštím“, „děkuji“, „promiň“ nebo jen být spolu bez vysvětlování.
Co si z toho odnést, pokud jste u lůžka blízkého
Poslední fáze života může přinést projevy, které jsou pro okolí děsivé: chrastění při dýchání, dušnost nebo neklid. Neznamená to automaticky, že člověk prožívá nesnesitelné utrpení, ale vždy je na místě kontaktovat zdravotníka a řídit se doporučeními paliativní péče.
Vedle fyzických změn má obrovskou váhu i lidská stránka: přítomnost, klid, dotek a slova, která nechcete odkládat. V závěru často nejde o „správné věty“, ale o to, aby člověk nezůstal sám.
