Navíc by k zasnoubení mezi námi stejně došlo. Jen to bylo otázkou času.
Mark mě požádal o ruku krátce poté, co jsme zjistili, že čekáme miminko. Těhotenství nebylo plánované, ale když jsme spatřili ty dvě čárky na testu, všechno se změnilo. Byli jsme šťastní, nervózní, ale připravení jít touto cestou společně.
Nervozita před večeří
Toho večera jsme měli naplánovanou večeři s Markovými rodiči a já byla nervózní jako nikdy.
Mark mi je popisoval jako přísné a tradiční, a já měla pocit, že se nechystám na rodinné posezení, ale na přijímací pohovor.
A přesto jsem si říkala, že je dokážu získat na svou stranu. Vždy jsem uměla působit sympaticky – doufala jsem.
Zatímco jsem pobíhala mezi šatní skříní a zrcadlem, Mark se usmíval a ujišťoval mě: „Vypadáš skvěle.“ Ale já potřebovala být dokonalá.
Nakonec jsem se stejně vrátila k prvnímu outfitu, který jsem si zkusila.
„Co když mě nebudou mít rádi?“
"Myslíš, že si mě oblíbí?" zeptala jsem se, zatímco jsem si upravovala vlasy.
"Samozřejmě. Jak by si tě nemohli oblíbit?" odpověděl Mark.
"A co když ne?"
"Pak je to jedno," usmál se. "Já tě miluju, to je to jediné, na čem záleží."
Tahle slova mě uklidnila... aspoň na chvíli.
První dojem – a první rána
Cestou k jeho rodičům jsem si všimla, že Mark svírá volant až příliš křečovitě.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se.
"Jo..." odpověděl váhavě.
Před domem mě ještě upozornil: "Hlavně nic neříkej zbytečně, ano?"
Zazvonili jsme a otevřela nám jeho matka – Erin. Přísná tvář, chladný pohled.
"Tak pojďte dál," řekla tónem, který rozhodně nebyl přátelský.
Předala jsem jí vlastnoručně upečený třešňový koláč, o kterém mi Mark říkal, že je její oblíbený.
Reakce?
"Koláč? Myslíš, že já neumím péct?"
Cítila jsem, jak se ve mně všechno sevřelo.
Ticho, napětí a první útoky
Večeře byla nesnesitelně tichá. Každé cinknutí příboru o talíř znělo hlasitěji než jakákoli slova.
Po jídle jsme se přesunuli do obýváku. A tam to začalo...
"Jaké šaty si představuješ na svatbu?" zeptala se mě Erin s pohledem, který mě svlékal do posledního kousku sebevědomí.
Chtěla jsem odpovědět, ale Markův otec George mě přerušil: "Dej jí pokoj, Erin."
Byla jsem vděčná, že se mě někdo zastal.
Ale když jsem zmínila, že v době svatby budu v pátém měsíci těhotenství, nastalo peklo.
„Hanba!“
"Cože? Těhotná?! Před svatbou?!" Erin vykřikla a chytila se za hruď jako herečka v telenovele.
Začala na nás křičet:
- "Hanba! Pošpinila jsi naši rodinu!"
- "Co tomu řeknou lidi?!"
- "Ještě není pozdě na potrat!"
Stála jsem tam a brečela. Mark mlčel.
Ani jednou mě nebránil.
Nakonec jsem řekla: "Zůstávám dneska u sebe."
A tak mě Mark odvezl zpátky do mého starého bytu. Bez jediné omluvy. Bez jediného objetí.
Nečekané překvapení
Ráno klepání na dveře.
Otevřela jsem – a stál tam George.
"Chtěl jsem se omluvit," řekl tiše.
A pak mi odhalil pravdu: Erin otěhotněla s Markem ještě před svatbou. Celý život to tajila a teď si svou vinu kompenzovala tím, že soudila mě.
Byla jsem šokovaná.
"Neřeknu to nikomu," slíbila jsem. Protože jsem věděla, jak hrozné by bylo být vystaven hanbě.
Omluva – konečně
Když jsem vyšla před dům, čekal tam Mark – s květinami v ruce.
"Omlouvám se," řekl tiše. "Měl jsem tě bránit."
"Bolelo to," přiznala jsem.
"Nikdy to už nedovolím," slíbil.
A pak dodal s úsměvem: "Máma se ptala, jaký koláč máš nejradši."
Usmála jsem se: "Řekni jí, že třešňový. Stejně jako ona."
A v tu chvíli jsem věděla, že začínáme znovu – ale tentokrát silnější.
