Smuteční rozloučení s Annou „Aničkou“ Slováčkovou, která svůj krátký život naplnila nejen hudbou a herectvím, ale především lidskostí a odvahou čelit závažné nemoci, se odehrálo v uzavřeném duchu, bez přítomnosti médií a široké veřejnosti. Kostel svatého Tomáše na Malé Straně, známý svou poklidnou atmosférou, se stal místem posledního sbohem pro blízké, přátele i vybrané osobnosti veřejného života. Mezi nimi byl i prezident Petr Pavel, který se rozhodl rozloučit zcela nenápadně, ale s hlubokou úctou.
Prezident dorazil krátce před zahájením obřadu, oděn v tmavém obleku, s květinami v ruce. Jeho přítomnost neprovázela žádná okázalost – nevystupoval před novináře, nepronášel projevy. Vstoupil do kostela mlčky, bez asistence a doprovodu, a jeho zdrženlivý přístup byl vnímán jako silné gesto pokory a lidskosti.
„Dojalo mě, že přišel osobně,“ zaznívalo od několika přítomných, kteří prezidenta během smutečního aktu zaznamenali. V očích veřejnosti šlo o víc než jen o účast vysokého státního představitele – šlo o projev osobního respektu vůči ženě, která se nebála ukázat svou bolest, strach ani odvahu čelit nemoci veřejně.
Petr Pavel dal svou účastí jasně najevo, že role prezidenta může být i lidskou rolí, bez nutnosti protokolárních gest. O tom svědčila i slova, která sdílel na sociální síti X krátce po oznámení Aniččina úmrtí: „Předčasného odchodu Aničky Slováčkové je mi upřímně líto. Měl jsem ji rád. Byla to mimořádně statečná a hodná mladá dáma. Člověk si uvědomí, že nikdo nevíme dne ani hodiny. A právě proto bychom se měli snažit nechat po sobě tu nejlepší stopu. Tak jako Anička.“
Obřad samotný probíhal v atmosféře hlubokého soustředění a zármutku. Hlavní slovo patřilo tichu – tomu, které někdy promlouvá silněji než řeč. Pro přítomné to byla možnost rozloučit se s člověkem, který jim byl blízký nejen svou tvorbou, ale i životním příběhem. Anička Slováčková otevřeně hovořila o svém boji s rakovinou, dokázala inspirovat, ale také být autentická ve chvílích, kdy ji sužovala bolest a strach.
Její otec, hudebník Felix Slováček, nesl tuto chvíli velmi těžce. Podle přímých svědků ho musel během obřadu utěšovat i přítomný duchovní, což jen umocnilo tíhu okamžiku. Ztráta dcery je bezpochyby jedním z nejtěžších momentů v životě rodiče, a v tomto případě šlo o ztrátu nejen blízkého člověka, ale i osobnosti, která dokázala rozdávat radost i ve chvílích vlastní bolesti.
Anička Slováčková nezanechala za sebou jen hudební dílo, ale především odkaz odvahy, otevřenosti a empatie. Stala se hlasem mladých onkologických pacientů, mluvila o problémech, které bývají často tabuizované, a nebála se ukázat ani své slabosti. V posledních měsících svého života, přestože její zdravotní stav byl vážný, se snažila zůstat v kontaktu s fanoušky, tvořit hudbu a žít přítomným okamžikem.
Rozloučení v chrámu na Malé Straně tak nebylo pouze pietní událostí, ale také symbolem vděčnosti – za život, který Anička prožila, za příklad, který zanechala, a za důstojnost, se kterou čelila osudu. Účast prezidenta republiky, který se zúčastnil čistě lidsky a nikoli politicky, jen podtrhla význam, jaký její osobnost ve společnosti měla.
Když se nad Malou Stranou začal snášet soumrak, dolehlo na celé okolí Malostranského náměstí tiché vědomí ztráty, ale i pocit hluboké vděčnosti. V paměti mnohých zůstane Anička jako ta, která i v nejtemnějších chvílích rozdávala světlo.
