Hodiny jsme dávali dohromady nejrůznější vozíky z lopatek a koleček kočárků a teprve když jsme se řítili z kopce, vzpomněli jsme si, že na nich nemáme brzdu. Až když jsme takto několikrát vletěli do trnitého šípového křoví, zjistili jsme, že bez brzd to není ono. Ráno jsme vyrazili z domova a po škole jsme si hráli někde venku. Vraceli jsme se domů, když se rozsvítily první lampy. Celý den nikdo nevěděl, kde jsme. Mobilní telefony neexistovaly.
Občas jsme se pořezali, zlomili si nohu nebo vyrazili zub, ale nikdo nás nežaloval. Prostě se to stalo. Nikoho ani nenapadlo, že to nebyla jen naše chyba. pamatuješ? A kolikrát jsme se prali a chodili s modřinami! Ale nevěnovali jsme jim pozornost. Cpali jsme se buchtami, olizovali zmrzlinu a pili limonádu, ale nikdo z nás nepřibral, protože jsme věčně někam lítali a hráli si. "xy" lidí pilo z jedné lahve a absolutně nikomu z toho nebylo špatně. Neměli jsme přehrávací stanice, počítače, 165 kanálů satelitní televize, CD, mobilní telefony, tablety ani internet.
Na filmy jsme chodili k tomu, kdo měl doma televizi - tehdy ještě žádná videa nebyla. Ale měli jsme přátele. Šli jsme s nimi ven. Jezdili jsme na kolech, házeli větve do proudu potoka nebo řeky, stavěli rybníky a bahnité hráze, hráli na honěnou, sedávali na lavičkách v parku nebo na zábradlí u školy a povídali si o všem možném. Když jsme chtěli s někým mluvit, jednoduše jsme k němu šli, zazvonili nebo zaklepali, otevřeli dveře... To je ono!
Bez povolení, bez dozoru, bez ochrany! Sami v tomto krutém a nebezpečném světě! Jak jsme to přežili? Hráli jsme vybíjenou s míčem nebo hokej s hokejkami a starými teniskami, zvonili jsme u dveří cizích lidí, chodili jsme sbírat jablka a hrušky do zahrad jiných lidí, polykali jsme třešně celé, i s peckami, a kupodivu nám ty pecky v žaludku nevyrostly. Každý se alespoň jednou pokusil přihlásit do fotbalového nebo hokejového týmu, dívky do gymnastiky... ne všichni se dostali.
Naučili jsme se vyrovnávat se se zklamáním. Naše činy byly naše vlastní. Byli jsme připraveni nést jejich důsledky. Nebylo se za kým schovat. Naše generace dala světu mnoho lidí schopných riskovat, překonávat problémy a vytvářet něco, co tu nikdy předtím nebylo, co ještě neexistovalo.
Měli jsme na výběr, právo riskovat a selhat, měli jsme povinnosti a naučili jsme se, jak to všechno zvládat.
