Netrvalo dlouho a přivedl ji domů – Táňu. Mladá, šestadvacetiletá, právě po vysoké škole. Oči plné nevinnosti, hlas sladký jako cukr. Ačkoliv nebyla zlá, právě v tom to bylo ještě horší. Byla obrazem čerstvosti a nadšení, které jsem kdysi také měla. A teď jsem jí měla všechno předat.
Nejvíce mě ponížilo, když ke mně přišel a vyhýbavě řekl:
– Vím, že je to zvláštní… ale Tanya neumí vést domácnost jako ty. Mohla bys jí to… naučit?
Chtěl, abych ji naučila, jak se o něj starat. Jak platit účty, žehlit jeho košile, jaké má oblíbené jídlo. Měla jsem mu chrstnout víno do obličeje. Ale neudělala jsem to. Usmála jsem se.
A všechno jsem ji naučila. Ukázala jsem jí jeho oblíbená jídla – ovšem jednu přísadu jsem „omylem“ vynechala. Dala jsem jí číslo do čistírny – té, co ničí obleky. Nezmínila jsem jeho laktózovou intoleranci.
A když se mě Tanya jednou zeptala, jak si má udržet jeho lásku, podívala jsem se jí přímo do očí a řekla:
– Zlato… Neboj se. Taky se tě nabaží.
Poté jsem si sbalila věci a opustila dům, který jsem pomáhala budovat.
Ale nezanechala jsem po sobě jen vzpomínky. Připravila jsem pro něj malé překvapení, o němž zatím nic netušil. Doufám jen, že na něj Tanya bude připravená.
V ten den, kdy jsem odešla, jsem se cítila svobodněji než kdy dřív. Nešlo jen o to, že jsem fyzicky opustila domov. Konečně jsem setřásla z ramen tíhu letitých očekávání, povinností a tichého přizpůsobování.
Třicet let jsem držela naši rodinu pohromadě. Starala jsem se, vařila, uklízela, organizovala život všech okolo. Dělala jsem to bez nároku na vděčnost. A jaká byla odměna? Rozhodl se, že už pro něj nejsem dost dobrá.
Když jsem nasedla do auta a odjížděla, překvapilo mě, že necítím zlobu. Jen úlevu. A předtím, než jsem zavřela dveře naposledy, zasadila jsem semínko – pomalou, tichou pomstu, která časem vykvetla.
Po celá léta jsem se starala o naše finance. Měla jsem přehled o každé koruně, zatímco on se věnoval své kariéře. Věřil mi. Říkal: „Jsi v tom lepší než já.“ A já ho v tom ráda nechala.
Netušil, že jsem si dávno založila vlastní účet. Nazývala jsem ho „záložní“. Ne na dovolenou, ale na den, kdy se karta obrátí.
Když jsem podala žádost o rozvod, součástí návrhu bylo i výživné. Odmítal, tvrdil, že si to nemůže dovolit. Ale díky dobře vedeným záznamům a několika důležitým dokumentům, které jsem mu „zapomněla“ ukázat, rozhodl soud v můj prospěch.
Každý měsíc mi začala chodit částka, která mi zajišťovala důstojný život. Spravedlnost byla konečně na mé straně.
A mezitím… dům, který kdysi zářil řádem, se pomalu měnil. Tanya, která se tak snažila, si postupně uvědomovala, že život po boku staršího muže není procházka růžovou zahradou. Zamilovaný obraz, který si vytvořila, začal blednout.
