Bankovka s hodnotou deseti korun byla v době svého vzniku běžným platidlem, ale díky výraznému výtvarnému zpracování a dětským portrétům se postupně proměnila v kultovní předmět pro numismatiky a sběratele. Mnozí lidé si dodnes pamatují, jak ji dostávali jako kapesné nebo ji vyměňovali za lístek do kina.
Od dětství na Oravě až na bankovku: příběh dvou kamarádek
Tvůrkyní této bankovky byla malířka Marie Medvecká, významná výtvarnice pocházející z města Tvrdošín. Právě zde má dodnes svou galerii a právě odtud se odvíjí i příběh dvou dívek, které se staly jejími modelkami. Medvecká znala obě dívky osobně, sledovala jejich dětství a rozhodla se je zvěčnit v okamžiku, kdy jim bylo zhruba deset let.
Marta Cisáriková a Margita Hlaváčiková byly v té době nerozlučné kamarádky. Trávily spolu většinu volného času, hrály si venku, běhaly po okolí a vůbec netušily, že jejich tváře jednou skončí na bankovce, kterou budou používat miliony lidí. Přestože je později život zavedl každou jiným směrem, jejich společný otisk v historii zůstal.
Margita se v dospělosti odstěhovala do Trstené, odkud pochází její manžel. Marta naopak zůstala věrná rodnému Tvrdošínu, kde se jejich příběh začal psát. Přestože dnes žijí odděleně, pojí je nejen vzpomínky na dětství, ale i neobvyklá zkušenost stát se „tvářemi“ státní měny.
Náročné sezení v ateliéru: dětství mezi hrami a pózováním
Když se obě ženy po letech znovu setkaly, vzpomínaly na dobu, kdy je malířka Medvecká malovala pro budoucí bankovku. Pro děti, které by se raději honily s kamarády venku, to nebyla žádná idyla. Musely trávit dlouhé hodiny vsedě v ateliéru, nehybné a soustředěné, zatímco venku probíhaly hry, do kterých by se nejraději zapojily.
Podle jejich vyprávění to byla zkouška trpělivosti. Malířka si uvědomovala, že udržet dvě živé děti na jednom místě není jednoduché, a tak hledala cesty, jak jim náročné sezení zpříjemnit. Často proto sahala po osvědčené motivační metodě – sladkostech.
Dívky si vybavují, jak je Marie Medvecká musela doslova „uplácet“ drobnými pamlsky, jen aby vydržely sedět o něco déle a nekroutily se. Na druhou stranu mělo celé malování i své výhody. Někdy je malířka uvolnila přímo z vyučování, aby s nimi mohla pracovat v ateliéru, což pro školačky představovalo vítané zpestření běžného dne.
Za trpělivost občas dostaly také nějaké drobné peníze, což bylo v dětském věku vnímáno jako velká věc. Tehdy ale ani jedna z nich netušila, že z těchto hodin pózování vzejde bankovka, která bude později jednou z nejznámějších v zemi.
Od návrhu k tisku: ministerstvo dalo zelenou
Podoba desetikoruny nevznikla přes noc. Malířka Marie Medvecká pracovala na zachycení dětských tváří neuvěřitelné dva roky. Během této doby ladila detaily, kompozici i symboliku celé scény. Výsledný návrh pak musel projít oficiálním schvalovacím procesem.
Rozhodující slovo mělo Ministerstvo financí v Praze, které konečnou podobu bankovky posuzovalo. Po schválení se kresba dostala do tiskáren a začala se připravovat masová výroba. Z dětského portrétu dvou kamarádek se tak stal oficiální státní motiv, který se stal součástí každodenního života obyvatel Československa.
Podle vzpomínek obou žen měli z výsledku největší radost jejich rodiče. Ti sledovali, jak se tváře jejich dcer objevují na bankovce, kterou drží v ruce prakticky každý. Pro rodiny to byla nejen čest, ale i zvláštní pocit – dívat se na své děti v tak významné roli.
Symbolika staré a nové doby ukrytá v dětských tvářích
Na první pohled šlo „jen“ o portrét dvou dívek. Ve skutečnosti však Medvecká do kompozice zakomponovala jasnou symboliku doby. Každá z dívek představovala jiný svět, jinou etapu života regionu i celé společnosti.
Dívka se šátkem na hlavě je představitelkou staré Oravy. Na bankovce má pokrývku hlavy právě proto, že Margita měla tehdy krátké vlasy, a šátek tak působil přirozeně a odpovídal tradičnímu venkovskému vzhledu. Ztělesňuje konzervativnější, venkovský, historický ráz regionu.
Druhá dívka, oděná do pionýrského kroje, s dlouhými vlasy spletenými do copu, symbolizuje naopak příchod nové éry. Pionýrská uniforma odkazuje na tehdejší společenské poměry, ideologii a důraz na mládež jako budoucnost státu. Kontrast mezi oběma dívkami tak vytváří obraz přechodu od tradice k moderní době.
Zajímavým detailem je i to, že Marta drží v ruce štětec. Tento prvek si mnoho lidí ani neuvědomí, protože je částečně skrytý za květy, které jako by štětcem opylovala. Jde o jemný výtvarný motiv, jenž dodává celé scéně další významovou rovinu – tvořivost, práci a proměnu.
Dva roky pod drobnohledem malířky
Proces vzniku portrétů nebyl krátký ani jednoduchý. Marie Medvecká zachycovala podobu dívek po dobu dvou let, během nichž je pozorovala, kreslila a znovu a znovu vracela na plátno i papír jejich výrazy, gesta a dětskou přirozenost.
To, že je dobře znala osobně, mohlo sehrát klíčovou roli v tom, proč si je vybrala právě jako modelky pro bankovku. Znalost jejich povah, prostředí i rodinného zázemí umožnila malířce vytvořit portréty, které nepůsobí strojeně, ale naopak velmi živě a autenticky.
Marta i Margita spolu v dětství trávily nespočet hodin – hrály si, chodily do školy, sdílely radosti i starosti běžného života na Oravě. Jejich přátelství se tak promítlo i do výsledného díla, v němž působí jako přirozené duo, nikoli jako náhodně vybrané modelky.
Živé legendy pro sběratele: podpisy, které putují přes hranice
I po letech od stažení desetikoruny z oběhu zůstávají Marta Cisáriková a Margita Hlaváčiková známými osobnostmi mezi sběrateli. Lidé z České republiky i ze Slovenska je stále vyhledávají a žádají je o podpis na zachovalé exempláře bankovky.
Někteří nadšenci jim dokonce posílají bankovky poštou – v obálce často přiloží poštovní známku na zpáteční odeslání, aby ženy nemusely hradit náklady samy. Ukazuje to, jak silný vztah mají lidé k symbolům bývalého společného státu a jak velkou nostalgii v nich desetikoruna vyvolává.
Obě ženy se podepisují svými rodnými příjmeními, tedy těmi, která používaly ještě před sňatkem. Právě tak je veřejnost zná z legendární bankovky a právě pod těmito jmény se zapsaly do historie československé měny.
Desetikoruna jako zrcadlo jedné éry
Příběh Marty Cisárikové a Margity Hlaváčikové není jen milou vzpomínkou na dětství dvou kamarádek. Je také výpovědí o jedné historické etapě, o proměně společnosti a o tom, jak se běžné předměty každodenní potřeby – jako je bankovka – mohou stát nositeli silných osobních i kolektivních příběhů.
Československá papírová desetikoruna dnes už neplatí, ale v paměti lidí i v albech sběratelů žije dál. A spolu s ní i tváře dvou dívek z Oravy, které se neplánovaně staly ikonami jedné generace.
