Třetí manželku si vážil pro její inteligenci. Často ho doprovázela na dlouhých cestách a výpravách do světa. Přesto ho v hloubi duše pronásledoval strach, že ho jednou opustí a najde si jiného.
Druhá žena pro něj byla spíš oporou než vášní. Choval se k ní jako ke své blízké přítelkyni. Uměl se jí svěřit a ona ho vždy vyslechla, podpořila a poradila mu, když si nevěděl rady.
Nejméně pozornosti věnoval první manželce – i když právě ona se k němu chovala nejlaskavěji. Stála při něm, když budoval své království, a nikdy ho neopustila, přestože on sám často dával přednost společnosti ostatních.
Nemoc, která změnila všechno
Pak ale přišla zpráva, která převrátila celý život vzhůru nohama. Král se dozvěděl, že trpí vážnou nemocí. Zbývalo mu jen několik dní. A s tím přišla i tíživá otázka, kterou se rozhodl položit nahlas: „Mám čtyři manželky, ale po smrti zůstanu sám. Chci, aby mi i po smrti alespoň jedna z nich dělala společnost.“
Rozhodl se proto promluvit s každou zvlášť. Nešlo o majetek ani o slávu, ale o prostou lidskou potřebu: nebýt sám tváří v tvář konci.
Nejmladší a nejmilovanější: odmítnutí bez váhání
Nejprve si k sobě pozval tu, kterou miloval nejvíc – čtvrtou, nejmladší manželku. Mluvil k ní s něhou i naléhavostí: „Miluji tě ze všech svých žen nejvíc. Vždy jsem ti dával ty nejkrásnější a nejdražší dary. Ze všech jsem se o tebe staral nejvíc a teď jsem vážně nemocný. Chci se tě zeptat, zda budeš se mnou i po mé smrti.“
Odpověď přišla rychle a bez emocí. Žena se na něj překvapeně podívala a řekla jen: „To je přece naprosté šílenství.“
Pak odešla. A král ji už do své smrti nespatřil.
Druhá manželka: chladná jistota nového začátku
Bolest byla velká, ale král se nechtěl vzdát naděje. Pozval si k lůžku druhou manželku – tu, která mu byla oporou a důvěrnicí. Prosba byla přímá: „Miloval jsem tě celý svůj život, který se už brzy skončí. Budeš stát po mém boku i po mé smrti?“
Žena mu věnovala chladný pohled a bez okolků odpověděla: „Samozřejmě že ne! Jsem ještě mladá a po tvé smrti se znovu vdám za někoho jiného!“
Král cítil, že mu tím lámala srdce. Přesto zkusil ještě štěstí jinde.
Třetí manželka: slib důstojného pohřbu, nic víc
Do místnosti pozval třetí manželku, se kterou často cestoval a kterou obdivoval. Připomněl jí, že mu mnohokrát pomohla překonat těžké chvíle, a zeptal se: „Vždy, když jsem to potřeboval, pomohla jsi mi vyřešit všechny problémy. Teď tě chci o něco požádat – budeš mi dělat společnost i po mé smrti?“
Odpověď byla zdvořilá, ale definitivní: „Tentokrát ti pomoci nemohu, ale postarám se o to, abys měl ten nejvkusnější pohřeb.“
Král tak slyšel třetí odmítnutí. V tu chvíli už bylo jasné, že to, co považoval za nejpevnější, se v rozhodující chvíli rozpadá.
Ta, kterou přehlížel, byla jediná, kdo zůstal
Do pokoje tiše vešla první, nejstarší manželka. Ta, kterou král miloval nejméně, přestože mu byla věrná v dobách růstu i pádů. Naklonila se k němu a zašeptala: „Půjdu za tebou kamkoli. Navždy s tebou zůstanu.“
Král byl zaskočený. Po chvíli ticha z něj vypadla věta, která zní jako pozdní prozření: „Měl jsem ti dávat jen to nejlepší, dokud jsem mohl. Měl jsem se tě snažit pochopit, dokud jsem ještě měl šanci.“
Poselství příběhu: čtyři „ženy“ v životě každého z nás
Příběh uzavírá jednoduché, ale znepokojivě přesné přirovnání: každý z nás má „čtyři ženy“.
Čtvrtá žena je naše tělo. Ať o něj pečujeme sebevíc, dříve či později nás zklame.
Třetí žena je náš majetek. Po smrti přejde na někoho jiného.
Druhá žena jsou rodina a přátelé. Mohou nás podporovat a stát při nás, ale jejich možnost doprovázet nás končí – často u posledního rozloučení.
První žena je naše duše. Bývá přehlížená, odsouvaná a zanedbávaná, přesto je to právě ona, která s námi podle tohoto podobenství zůstává „až do konce“.
Možná nejde o to bát se smrti, ale přemýšlet, čemu v životě dáváme přednost – a co ve skutečnosti vydrží, když všechno ostatní odpadne.
