„Já jsem byl hodně divoký. Byly drogy, marihuana, hodně alkoholu, opravdu všechno možné. Byl jsem na tom docela špatně, ale pomohli mi kamarádi. Nechali mě na rok zavřít, abych se uklidnil a dal se dohromady. Udělal jsem navíc smlouvu s pánem bohem a řekl jsem si, že tohle už v životě dělat nebudu,“ říká o svém temném období Vano.
Nový život bez drog
Jak sám sobě slíbil, tak se také chová. Od té doby se drog nedotkl a sám sebe považuje za „nudného“ člověka. „Od té doby jsem opravdu nic neměl. Nikam nechodím, ani večer na žádné akce. Dělám tu svou práci. Ti, kdo mě znají, o mně říkají, že jsem teď nudný, protože nikam nejdu,“ říká se smíchem a dodává, že velkou zálibou a terapií je pro něj v poslední době zejména vaření.
Emigrace jako cesta ke splnění snu
V životě musel projít i dalšími nástrahami. Minulý režim mu nedovolil stát se fotografem, a tak musel emigrovat. „Chtěl jsem být fotograf, ale když jsem se hlásil na střední školu, tak to nešlo. Za totáče to prostě nešlo. Neexistovala tahle profese. Viděl jsem v televizi, že v Londýně fotografové normálně fungují, tak jsem s tím musel něco udělat,“ vzpomíná na tiskové konferenci k připravované výstavě Bruce Webera.
„Tady mi řekli, že to není profese pro chlapa, a radili, abych prý tedy byl elektrikář. Musel jsem se rozhodnout jinak a šel jsem tam, kde to bylo možné, emigroval jsem v roce 1967 a dobře jsem udělal. Teď bych byl elektrikář, opravdu si to neumím představit. Je mi 76 a já bych seděl někde v Košicích na sloupu nebo elektrifikoval tratě,“ říká se smíchem.
Robert Vano je živoucím příkladem toho, že i po těžkých životních zkouškách může přijít úspěch a naplnění. Jeho příběh je inspirací pro mnohé, kteří se ocitli v podobné situaci a hledají cestu ven.
